Jak jsme hráli stopovačku

Původně jsme s klukama, co jsme kámoši chtěli sedět na Krokodýláku a plánovat, co podnikneme o víkendu, ale všechno bylo jinak. Na stromě byla připíchnutá obálka a na ní naše jména.

"Ty vado, to vypadá jako tajná zpráva!" řekl nadšeně Lišák.

"Kdyby byla ta zpráva tajná, tak je někde schovaná, a ne všem na očích, ty chytrej," usadil ho Felix.

"Tak pozor, třeba je uvnitř šifra!" nedal se Lišák. Mezitím už ale Štamby obálku odšpendlil ze stromu a otevřel. A uvnitř byla skutečně šifra. Samé klikyháky a sem tam nějaká ťupka. Bylo nám jasné, že si to pro nás celé připravil Tonda Cubera, kterýžto je vedoucím našeho pionýrského oddílu a takové věci nám chystá často. Obvykle ale na pravidelných schůzkách, jako třeba tehdy, když jsme hráli bejsbol.

"Hele, to je snadný," řekl Lišák, který koukal, stejně jako my, Štambymu zvědavě přes rameno, "to je obyčejnej kříž, stačí si ho namalovat a přečtu vám to."

Lišák skutečně nekecal a za chvilku jsme věděli, že máme jít do lomu hledat pod bagr. Problém trochu byl v tom, že těch lomů máme kolem Tlučné několik. Třeba Francák. Nebo lom u Dragance. Nebo ten malinkatej lomeček v Torovce, jak v něm popravovali fašisti partyzány. Nakonec ale Felix vcelku rozumně, což nás u něj dost překvapilo řekl, že je přeci jasné, že barg jenom u Dragance. Takže jsme se rychle sebrali a vydali se přes Čampuli k Draganci. Zhruba u Rybníčku jsme ale potkali, koho jiného, než Radečka a jeho skupinku šprtů.

"Jdete do lomu?" halekal na nás už zdálky.

"Ne," řekl mu rychle Štamby, protože jsme si chtěli stopovačku užít a ne se otravovat s naším třídním blbečkem.

"Ale jdete," culil se Radeček, "protože Tonda Cubera dal ty dopisy všem družinám, abyste věděli. A abyste věděli ještě něco, tak vyhrajou jen ti nejlepší a nejchytřejší, a to budeme my!" ukázal Radeček na Malýho Lukšíka, Máknutýho France a bohužel i na Němečkovou, u který jsme si ještě pořád nebyli jistí, jestli je to fajn holka, nebo je poťapaná stejně jako Radeček.

"Ha," řekl Štamby, "to se ještě uvidí!" a rozeběhli jsme se k lomu, aby jsme tam byli první.

Což se bohužel nepovedlo, protože pod zaparkovaným bagrem už se plazili Jankovci a Karpíškovci. To jsou zbyle dvě družiny z našeho oddílu, my jim říkáme podle jejich vůdčích osobností. Vypadalo to ale, že ještě nikdo další zprávu nenašel, takže se Felix hned pod bagr nasoukal taky, i když ho to stálo pár ran a kopanců od těch, co už tam byli. Radečka tam ale nepustil nikdo, o tom se nebylo třeba vůbec domlouvat, protože i když mezi námi normálně vládne velká nevraživost, shodneme se i beze slov na tom, že Radečka a jeho partu je třeba kdykoliv a kdekoliv potírat.

Felix ale za chvíli vylezl ven, tvářil se zkroušeně a řekl nám, že to nemá cenu a že raději počkáme stranou, až ostatní něco objeví. Což nás trochu zklamal, protože takové poraženecké řeči nejsou právě dobrou vizitkou drsného muže. Jakmile jsme ale byli z dohledu ostatních soupeřících part, Felix úplně změnil výraz, ďábelsky se zasmál a řekl jenom "Mám to, volové". Ukázalo se totiž, že nebylo potřeba hledat žádný dopis, ale pozorně si prohlédnout bagr pěkně zespodu. Byla na něm šipka a ta ukazovala k lesu na jednu z nejvyšších borovic. A když jste se zpod bagru dívali pořádně, tak na její nejvyšší větvi visel sportovní vak. Shodou okolností úplně ten samý, jak ten, co v něm Tonda Cubera vždycky nosil věci na oddílové schůzky.

Nenápadně jsme se tedy odšourali z lomu a pak se tryskem rozeběhli k lesu, kde byl Lišák nominován, aby pro vak vylezl. Moc se mu nechtělo, protože se bojí výšek, ale objektivně je pravda, že po stromech z nás šplhá zdaleka nejlépe. Ve vaku byly čtyři krabičky, každá nadepsaná jménem jedné z družin.

"Mám tady ty ostatní nechat?" křičel na nás ze stromu Lišák.

"To musíš, to by byl jinak švindl," odpověděl mu zespodu Štamby, "ale mám nápad!", dodal a zmizel v lese. Za chvíli se zase objevil a v teplákové bundě měl zabalené cosi, co strašně bzučelo a bylo to vzteklé.

"Dáme jim tam překvapení, to nikdo nezakázal," zazubil se Štamby. Lišák pak slezl dolů a spolu se Štambym do vaku umístili rychlým přesypáním roj lesních včel.

Podle instrukcí jsme pak mazali na Francák, kde se musel Felix potopit až na dno, zhruba v těch místech, co jsme jednou hledali potopený jeep a vylovit vodotěsnou schránku. Když jsme ji vraceli zpátky, opatřenou trochou těch pijavic samozřejmě, objevili se u Francáku Jankovci. Měli dost opuchlé tváře a vypadali odhodlaně.

"Na rvačky teď není čas," řekl Štamby, "to si vyřídíme později, teď makáme dál!". A běželi jsme zase k další zastávce, tentokrát na psíkárně u Vasila Loudy. Cestou jsme potkali Radečka s ovázanou hlavou, něco na nás halekal a máchal pěstičkou, ale nerozuměli jsme mu ani slovo.

Na psíkárně jsme pro změnu zase museli kopat jako krtci pěkně hluboko, než se nám podařilo objevit starou vojenskou bednu. Když jsme odcházeli, dole pod kopce jsme na chvíli zahlídli Jankovce, jak se mlátí s Karpíškovcema, ale nevšímali jsme si toho a utíkali jsme na poslední zastávku, kde měl být podle zpráv poklad, k vojákům do zákopů. A on tam skutečně byl.

U zákopů čekala dvě vojenská auta a připravený táborák. A taky ten generál, co jsme se s ním seznámili, když jsme dělali herbář. Nechali nás zastřílet ze samopalu, dali nám dvě hrsti odznáčků a ochránili nás před zbytkem lidí z oddílu, který dorazil asi hodinu po nás. Radeček měl ovázanou hlavu a modřiny na celém těle, Janka kulhal a musel se opírat o berli a Karpíšek byl strašně bledý, to asi ty pijavice. Ale jinak to byl moc pěkná stopovačka, když je fakt, že o pár dnů později se na nás domluvili Janka, Karpíšek i Radeček, počíhali si na nás po škole a dali nám strašlivě do držky.