Jak jsme sbírali houby

My kluci, co jsme kámoši, máme rádi přírodu. Teda ne, že bychom pobíhali někde po louce a dělali "áááách, to je krásná kytička" a "hele, támhle letí ptáček". My ji máme rádi tak nějak komplexně. Rádi jsme v lese, lezeme po stromech, nebo se snažíme ulovit medvěda. Ale to jenom jednou, když jsme byli hodně malí, a Štamby nám nakecal, že v Torovce jsou medvědi běžně k zastižení.

Toho osudového dne jsme seděli na Krokodýláku, to je naše základna nad tratí na Domažlice, a Lišák přišel s tím, že bychom mohli sbírat houby. Felix se ho slušně zeptal, jak chce sbírat houby, když jim houby rozumí. Lišák ho nepraštil, jak jsme se Štambym čekali, ale udělal jen opovržlivé "pch" a vytáhnul Atlas hub, knížečku s podtitulem "Průvodce pro úplné začátečníky."

Byla v ní spousta barevných vyobrazení všemožných hub, od těch známých, jako je hříbek, až po ty nám neznáme, jako třeba kyanku purpurovou. Docela se nám to líbilo, takže jsme se po obědě znovu sešli, už vybavení proutěnými košíky a Lišák měl dokonce starou rybičku, což je zavírací nůž, o které tvrdil, že je to pravý houbařský nůž se speciálním ostřím. On se Lišák rád vytahuje, což je o něm všeobecně známá věc. A začali jsme pročesávat Torovku a do košíků dávat všechny houby, co jsme našli, že je pak v klidu roztřídíme.

Nejdřív jsme šli všichni spolu, ale moc dlouho nám to nevydrželo, hlavně proto, že Štamby s Felixem do sebe začali brzy strkat a hádat se, co je čí území. Takže jsme se rozdělili a vyrazili každý jiným směrem. Dařilo se nám myslím všem, protože odpoledne na Krokodýláku jsme se zase sešli a všechny košíky byly plné různých kloubouků. Jen Lišák neměl nic.

"Kde máš košík, vole," chtěl vědět Felix.

"Vy mně to nebudete věřit", řekl smutně lišák, "ale čmajznul mně ho Radeček".

To jsme mu tedy opravdu nevěřili, protože Radeček, náš úhlavní nepřítel, šprt a ten, co udává soudružce učitelce Bittenglové, byl vždy ducha mdlého a to není úplně předpoklad k tomu, aby vymyslel válečnou lest. Navíc takovou, která by zabrala na tak ostříleného borce, jakým byl Lišák.

"Fakt," zastavil jsem se u Čistý studánky, že se napiju, položil jsem si košík vedle sebe a najednou se ten pitomeček vyřítil z křoví, za čelenkou měl tři slepičí péra, řval, že je Vinnetou a zmizel mně i s košíkem."

"To´s ho nedohonil?" nechápal Felix.

"Ne. Já jsem totiž hned u tý studánky zakopnul a hodil tlamu do to tý bažinky, jak je pod ní. Než jsem se vyhrabal, byl pryč."

Uznali jsme, že to se může stát každému a vypravili se k Radečkovi domů sjednat nápravu.

"Hele, těchdle jsem měl v košíku nejvíc," ukázal Lišák cestou na Štambyho úlovek.

"Fakt?" zděsil se Štamby, "těch bílejch?"

"Jo, proč?" nechápal Lišák.

"Protože ty já jsem si v tý tvojí knížce našel, když jsme na tebe čekali. Je to závojenka olovová, ta je strašlivě jedovatá!"

A pak už jsme nešli, ale běželi, protože Radeček byl ve své lakotě schopný ukradené houby hned sežrat. A i když jsme běželi fakt rychle, u Radečkojc před domem právě pán v bílém plášti zavíral dveře sanitky a ta se s majáčkem rozjela rychle pryč.

"No potěš," řekl jsem sklesle, "my jsme toho blbce snad zabili!" A byli jsme z toho skleslí úplně všichni a vůbec nám nebylo do řeči, protože Radeček sice byl vždycky trouba, ale náš trouba a když bude mrtvej, už to nebude ničí trouba a je to naše vina.

Druhý den, bylo zrovna pondělí, jsme se šli hned ráno do sborovny přiznat. Soudružka ředitelka na nás nejdřív nechápavě koukala a pak dostala záchvat smíchu. Jediný, jaký jsme u ní kdy viděli. Pak nám vysvětlila, že Radeček se neotrávil, jak jsme si mysleli, ale zlomil si nohu, když utíkal s tím ukradeným košíkem domů. U vrat nedával pozor, asi se ohlížel, jestli ho Lišák nepronásleduje, a zakopnul o jejich psa Punťu.

Jak už jsem říkal, byl to vždycky trouba.