Jak jsme zachraňovali Radečka

My kluci, co spolu kamarádíme, zažíváme různé situace, které by někdo znalý češtiny mohl nazvat bizarní. Přesně to byl totiž ten případ, kdy jsme zachraňovali jednoho z našich úhlavních nepřátel, Radečka.

Radeček, jak už jsem určitě někdy zmínil, především není zlá osoba, on je jen osoba blbá. A to tak, že vás dovede přivést až k šílenství. Ve škole se neustále hlásí, všechno co je v učebnicích si pamatuje, má samé jedničky, kromě tělocviku tedy, a učitelky ho mají z nějakého tajemného důvody rády. Především soudružka učitelka Bittenglová, která je shodou okolností také naším úhlavním nepřítelem. Asi že se ti úhlavní nepřátelé nějak podvědomě přitahují.

Toho dne jsme seděli na Krokodýláku, což je naše oblíbené místo na porady, a přemýšleli, co budeme dělat s volnou letní sobotou. Štamby navrhoval, abychom se šli koupat na Francák a při té příležitosti zkusili zase chvíli hledat utopený jeep, ale my ostatní jsme fakt nechtěli, protože posledně to nedopadlo moc dobře a Lišák ještě trochu kulhal. Lišák přišel s tím, že bychom mohli jít přepadnout vlak nahoře na vlečce z dolu Antonína Uxy, ale na to bylo moc horko. Felix měl zajímavý plán – vydat se ke korkovému dubu do Němčí a postavit si na něm bunkr, ale na to bylo horko ještě víc a my byli popravdě ten den dost líní. Takže nakonec zvítězil můj návrh, že půjdeme házet žabky na Rybníček a když tam nebude moc lidí, tak se tam můžeme rovnou vykoupat.

Rybníček je totiž báječné místo, prakticky v centru Tlučné, konkrétně na Čampuli, a kolem je spousta domů a zahrádek a Rybníček je – překvapivě - na kopci. Tedy, přesně v kopci. Hned nad památníkem obětem obou světových válek je totiž hráz, na ní mohutné topoly a za hrází malý rybníček, co je tam odnepaměti. Je tedy dost zarostlý žabincem, ale v zimě se na něm dá docela slušně bruslit, i když na Čížárnu nemá, a v létě se v něm dá výjimečně koupat. Nad rybníčkem stojí bývalá hospoda „Na bouchalce“, ale nevíme proč se tak jmenuje, asi že tam byla nějaká kovodílna a měli tam buchar. A taky v něm rostou doutníky, což je, jak nám řekla paní učitelka Holubová, kterou máme na rozdíl od soudružky Bittenglové rádi, obyčejné rákosí a ne aby nás někdy napadlo se tam pro ně vydat, protože pod nimi je bahno a to by nás vcuclo jako maliny.

Zatím jsme ji tedy poslechli a pro ty doutníky se ještě nevypravili, ale to je samozřejmě jen otázkou času. Každopádně jsme se ten den tedy vydali k Rybníčku, prošli kolem vlakové zastávky a vylezli na hráz. Nikdo tam nebyl, tedy kromě Radečka.

Radeček seděl na něčem, co připomínalo vor a bylo to stlučené z několika palet a pár klád a tvářil se nešťastně.

„Co tam děláš, vole?“ zeptal se ho přátelsky Štamby.

„Nemůžu pryč,“ zavzlykal Radeček.

„A jak ses tam dostal?“ zajímalo Felixe.

„To je právě to, já nechtěl, ale oni mě sem strčili,“ to už Radeček vyloženě brečel a to my nesnášíme, protože muž se má chovat jako muž a ne jako ubrečená myš.

„Kdo tě tam strčil?“

„Vejprničáci…“

Abych pravdu řekl, nemáme Radečka moc rádi, skoro ho nemáme rádi vůbec, ale je to náš nepřítel. A na naše nepřátele nám nikdo nesmí sahat, Vejprničáci zvlášť. Jestli totiž má někdo Radečka co odstrkovat na voru doprostřed rybníka, tak jsme to my a nikdo jiný. Takže fakt, že tohle příkoří Radečkovi způsobili ti pitomci v Vejprnic nás nejdřív pořádně namíchlo a hned potom v nás vzedmulo nebývalou vlnu lokálního patriotismu a rozhodli jsme se, že Radečka z toho voru zachráníme. Je to sice blbeček, ale náš blbeček, jak trefně poznamenal Lišák.

Samozřejmě se ukázalo, že to nebude jen tak. Voda byla hnusně zelená, že koupat by se v ní chtěl jenom blázen a Radeček byl s vorem zhruba uprostřed. I když je Rybníček malý, stačilo to a nešlo se k němu moc dostat. Štambyho napadlo, že bychom mohli na hladině něčím udělat vlny a ty by vor sice pomalu, ale nakonec přeci jen dopravily ke břehu. Jediné, co jsme ale měli po ruce, bylo pár zapomenutých prken, co se válela kousek od Bouchalky.

„Musíme ho hnát na hráz, v tom rákosí nemůže nikdy vylézt ven,“ řekl znalecky Lišák.

„Jasně, takže von si vyleze pěkně v klidu suchou nohou na hráz a my se budeme brodit v tom rákosí, co?“ podíval se na něj kysele Felix.

„Asi tam vlezeme opatrně, ne? „, nedal se Lišák.

„Jak chceš lézt opatrně do bahna, nejsi na palici?“

První rána prknem sedla myslím perfektně, Felix se zapotácel a spadl do Rybníčka, do toho největšího žabince.

„Já Tě, Felixi, varuju!“ podíval se na něj výhružně Štamby, „jestli se teď chceš prát, tak ti dám na budku, my jsme zatím ještě suchý a suchý chceme i zůstat. Vyřídíte si to, až toho pitomce dostaneme na břeh i s vorem.“

Felix se z rybníčku zadíval výhružně na Lišáka a v tom pohledu byl příslib strašných věcí, ale pak se dobrodil ke břehu a uraženě si sedl pod jeden z topolů. Byl celý zelený od žabince, z vlasů mu tekla voda a dost výrazně smrděl.

„Dobrá, tak vlny teda ne,“ řekl pak Lišák.

„Mohli bysme mu hodit nějaký lano a pak ho přitáhnout, co?“ napadlo Štambyho.

To byl nápad hodný realizace. Bohužel mu chyběla taková maličkost, jako bylo například to lano, co jsme neměli. Ale protože jsme drsní muži, co si umí poradit i v nepříznivých situacích, sundali jsme ze sebe kalhoty, mikiny a trička a svázali z nich něco, co se lanu vzdáleně podobalo. Na jeden konec jsme pak do Štambyho mikiny, protože on je z nás největší zavázali naše boty, aby byl konec pořádně těžký a dalo se s ním pořádně hodit.

„Hele, tak já házím jo, chytneš to?“ zahulákal pak Štamby na Radečka.

„Já nevím…“ brečel Radeček.

„Jestli to nechytneš, tak si tam pro tebe doplavu a utopim tě, jasný?“

„Béééééé…“ spustil Radeček a potvrdil tak, že je ze všeho nejvíc ukníkaná, pohrdání hodná myš, protože pravý muž neztrácí nikdy hlavu a když už ji náhodou ztratí, tak si zachovává důstojnost.

Načež Štamby na břehu roztočil konec improvizovaného lana, ve kterém byly ty boty a už už se chystal ho na Radečka vrhnout, když se ten konec rozvázal, boty vyletěly nad hladinu, Štamby ztratil rovnováhu a elegantně se zřítil do vody i se všemi našimi věcmi.

„Hele, Štamby, já tě varuju,“ řekl mu posměvačně ze břehu Felix, „jestli se teď chceš prát, tak si to nech až na potom, jo? Mimochodem to vázal Lišák, kdyby Tě to zajímalo.

„Štamby, celý červený o jílu, do kterého spadl, a mokrý od vody, která byla nad tím jílem, pronesl strašlivou kletbu, podíval se na Lišáka ještě strašidelněji, než před tím Felix, ale protože pravý muž si umí nejen poradit v obtížné situaci, ale taky používá rozum, sedl si uraženě vedle Felixe pod topoly a my na záchranu zbyli s Lišákem sami.

„Aby bylo jasno,“ řekl jsem mu, „tentokrát to řídím já a ty si stoupneš támhle za cestu, protože já chci zůstat suchej!“

Lišák se poslušně vzdálil a mě napadlo, donutit Radečka pádlovat rukama, takže by se ke břehu dostal vlastní silou a přičiněním.

Bohužel, Radeček na jakýkoliv pokus o kontakt reagoval brekem a nedalo se s ním mluvit. I tak jsem to zkoušel, chvíli jsem mu vyhrožoval, chvíli mu sliboval hory doly, ale nic z toho nezabíralo. Obcházel jsem při tom rybník kolem dokola, abych ho měl stále na očích, protože měl tendence se ke mně otáčet zády. Jenom tak se mohlo stát, že mně zrovna tam, kde jsou ty doutníky ujela noha a já se mezi ně zřítil do hnusného černého bahna. Když jsem se posadil vedle zeleného Felixe a červeného Štambyho, ani se mi nesmáli. Jenom jsme se všichni tři výhružně dívali na Lišáka, kterému bylo jasné, že teď už je to jenom na něm.

„Buďme fér, pánové“, řekl drsně Lišák, rozeběhl se a skočil do Rybníčka. Plavat se v něm nedalo, i když vody bylo sotva po prsa, protože dno bylo plné bahna. Dobrodil se k Radečkovi, slíbil mu pár facek, jestli nepřestane řvát a dostrkal ho i s vorem ke břehu. Cestou stihl ještě vylovit naše boty a oblečení.

Radeček se na břehu uklidnil a dojatě nám děkoval za záchranu. Taky nám svěřil, že kdyby přišel domů umazaný, dostal by strašně nařezáno, ale takhle nikdo nic nepozná.

No a my, asi to bylo způsobené tou vroucností v jeho hlase, jsme ho všichni, pěkně jeden po druhém přátelsky, pěkně pevně i s poplácáním objali a šli domů.