Jak jsme sbírali houby

My kluci, co jsme kámoši, máme rádi přírodu. Teda ne, že bychom pobíhali někde po louce a dělali "áááách, to je krásná kytička" a "hele, támhle letí ptáček". My ji máme rádi tak nějak komplexně. Rádi jsme v lese, lezeme po stromech, nebo se snažíme ulovit medvěda. Ale to jenom jednou, když jsme byli hodně malí, a Štamby nám nakecal, že v Torovce jsou medvědi běžně k zastižení.

Toho osudového dne jsme seděli na Krokodýláku, to je naše základna nad tratí na Domažlice, a Lišák přišel s tím, že bychom mohli sbírat houby. Felix se ho slušně zeptal, jak chce sbírat houby, když jim houby rozumí. Lišák ho nepraštil, jak jsme se Štambym čekali, ale udělal jen opovržlivé "pch" a vytáhnul Atlas hub, knížečku s podtitulem "Průvodce pro úplné začátečníky."

Byla v ní spousta barevných vyobrazení všemožných hub, od těch známých, jako je hříbek, až po ty nám neznáme, jako třeba kyanku purpurovou. Docela se nám to líbilo, takže jsme se po obědě znovu sešli, už vybavení proutěnými košíky a Lišák měl dokonce starou rybičku, což je zavírací nůž, o které tvrdil, že je to pravý houbařský nůž se speciálním ostřím. On se Lišák rád vytahuje, což je o něm všeobecně známá věc. A začali jsme pročesávat Torovku a do košíků dávat všechny houby, co jsme našli, že je pak v klidu roztřídíme.

Nejdřív jsme šli všichni spolu, ale moc dlouho nám to nevydrželo, hlavně proto, že Štamby s Felixem do sebe začali brzy strkat a hádat se, co je čí území. Takže jsme se rozdělili a vyrazili každý jiným směrem. Dařilo se nám myslím všem, protože odpoledne na Krokodýláku jsme se zase sešli a všechny košíky byly plné různých kloubouků. Jen Lišák neměl nic.

"Kde máš košík, vole," chtěl vědět Felix.

"Vy mně to nebudete věřit", řekl smutně lišák, "ale čmajznul mně ho Radeček".

To jsme mu tedy opravdu nevěřili, protože Radeček, náš úhlavní nepřítel, šprt a ten, co udává soudružce učitelce Bittenglové, byl vždy ducha mdlého a to není úplně předpoklad k tomu, aby vymyslel válečnou lest. Navíc takovou, která by zabrala na tak ostříleného borce, jakým byl Lišák.

"Fakt," zastavil jsem se u Čistý studánky, že se napiju, položil jsem si košík vedle sebe a najednou se ten pitomeček vyřítil z křoví, za čelenkou měl tři slepičí péra, řval, že je Vinnetou a zmizel mně i s košíkem."

"To´s ho nedohonil?" nechápal Felix.

"Ne. Já jsem totiž hned u tý studánky zakopnul a hodil tlamu do to tý bažinky, jak je pod ní. Než jsem se vyhrabal, byl pryč."

Uznali jsme, že to se může stát každému a vypravili se k Radečkovi domů sjednat nápravu.

"Hele, těchdle jsem měl v košíku nejvíc," ukázal Lišák cestou na Štambyho úlovek.

"Fakt?" zděsil se Štamby, "těch bílejch?"

"Jo, proč?" nechápal Lišák.

"Protože ty já jsem si v tý tvojí knížce našel, když jsme na tebe čekali. Je to závojenka olovová, ta je strašlivě jedovatá!"

A pak už jsme nešli, ale běželi, protože Radeček byl ve své lakotě schopný ukradené houby hned sežrat. A i když jsme běželi fakt rychle, u Radečkojc před domem právě pán v bílém plášti zavíral dveře sanitky a ta se s majáčkem rozjela rychle pryč.

"No potěš," řekl jsem sklesle, "my jsme toho blbce snad zabili!" A byli jsme z toho skleslí úplně všichni a vůbec nám nebylo do řeči, protože Radeček sice byl vždycky trouba, ale náš trouba a když bude mrtvej, už to nebude ničí trouba a je to naše vina.

Druhý den, bylo zrovna pondělí, jsme se šli hned ráno do sborovny přiznat. Soudružka ředitelka na nás nejdřív nechápavě koukala a pak dostala záchvat smíchu. Jediný, jaký jsme u ní kdy viděli. Pak nám vysvětlila, že Radeček se neotrávil, jak jsme si mysleli, ale zlomil si nohu, když utíkal s tím ukradeným košíkem domů. U vrat nedával pozor, asi se ohlížel, jestli ho Lišák nepronásleduje, a zakopnul o jejich psa Punťu.

Jak už jsem říkal, byl to vždycky trouba.

Jak jsme hráli stopovačku

Původně jsme s klukama, co jsme kámoši chtěli sedět na Krokodýláku a plánovat, co podnikneme o víkendu, ale všechno bylo jinak. Na stromě byla připíchnutá obálka a na ní naše jména.

"Ty vado, to vypadá jako tajná zpráva!" řekl nadšeně Lišák.

"Kdyby byla ta zpráva tajná, tak je někde schovaná, a ne všem na očích, ty chytrej," usadil ho Felix.

"Tak pozor, třeba je uvnitř šifra!" nedal se Lišák. Mezitím už ale Štamby obálku odšpendlil ze stromu a otevřel. A uvnitř byla skutečně šifra. Samé klikyháky a sem tam nějaká ťupka. Bylo nám jasné, že si to pro nás celé připravil Tonda Cubera, kterýžto je vedoucím našeho pionýrského oddílu a takové věci nám chystá často. Obvykle ale na pravidelných schůzkách, jako třeba tehdy, když jsme hráli bejsbol.

"Hele, to je snadný," řekl Lišák, který koukal, stejně jako my, Štambymu zvědavě přes rameno, "to je obyčejnej kříž, stačí si ho namalovat a přečtu vám to."

Lišák skutečně nekecal a za chvilku jsme věděli, že máme jít do lomu hledat pod bagr. Problém trochu byl v tom, že těch lomů máme kolem Tlučné několik. Třeba Francák. Nebo lom u Dragance. Nebo ten malinkatej lomeček v Torovce, jak v něm popravovali fašisti partyzány. Nakonec ale Felix vcelku rozumně, což nás u něj dost překvapilo řekl, že je přeci jasné, že barg jenom u Dragance. Takže jsme se rychle sebrali a vydali se přes Čampuli k Draganci. Zhruba u Rybníčku jsme ale potkali, koho jiného, než Radečka a jeho skupinku šprtů.

"Jdete do lomu?" halekal na nás už zdálky.

"Ne," řekl mu rychle Štamby, protože jsme si chtěli stopovačku užít a ne se otravovat s naším třídním blbečkem.

"Ale jdete," culil se Radeček, "protože Tonda Cubera dal ty dopisy všem družinám, abyste věděli. A abyste věděli ještě něco, tak vyhrajou jen ti nejlepší a nejchytřejší, a to budeme my!" ukázal Radeček na Malýho Lukšíka, Máknutýho France a bohužel i na Němečkovou, u který jsme si ještě pořád nebyli jistí, jestli je to fajn holka, nebo je poťapaná stejně jako Radeček.

"Ha," řekl Štamby, "to se ještě uvidí!" a rozeběhli jsme se k lomu, aby jsme tam byli první.

Což se bohužel nepovedlo, protože pod zaparkovaným bagrem už se plazili Jankovci a Karpíškovci. To jsou zbyle dvě družiny z našeho oddílu, my jim říkáme podle jejich vůdčích osobností. Vypadalo to ale, že ještě nikdo další zprávu nenašel, takže se Felix hned pod bagr nasoukal taky, i když ho to stálo pár ran a kopanců od těch, co už tam byli. Radečka tam ale nepustil nikdo, o tom se nebylo třeba vůbec domlouvat, protože i když mezi námi normálně vládne velká nevraživost, shodneme se i beze slov na tom, že Radečka a jeho partu je třeba kdykoliv a kdekoliv potírat.

Felix ale za chvíli vylezl ven, tvářil se zkroušeně a řekl nám, že to nemá cenu a že raději počkáme stranou, až ostatní něco objeví. Což nás trochu zklamal, protože takové poraženecké řeči nejsou právě dobrou vizitkou drsného muže. Jakmile jsme ale byli z dohledu ostatních soupeřících part, Felix úplně změnil výraz, ďábelsky se zasmál a řekl jenom "Mám to, volové". Ukázalo se totiž, že nebylo potřeba hledat žádný dopis, ale pozorně si prohlédnout bagr pěkně zespodu. Byla na něm šipka a ta ukazovala k lesu na jednu z nejvyšších borovic. A když jste se zpod bagru dívali pořádně, tak na její nejvyšší větvi visel sportovní vak. Shodou okolností úplně ten samý, jak ten, co v něm Tonda Cubera vždycky nosil věci na oddílové schůzky.

Nenápadně jsme se tedy odšourali z lomu a pak se tryskem rozeběhli k lesu, kde byl Lišák nominován, aby pro vak vylezl. Moc se mu nechtělo, protože se bojí výšek, ale objektivně je pravda, že po stromech z nás šplhá zdaleka nejlépe. Ve vaku byly čtyři krabičky, každá nadepsaná jménem jedné z družin.

"Mám tady ty ostatní nechat?" křičel na nás ze stromu Lišák.

"To musíš, to by byl jinak švindl," odpověděl mu zespodu Štamby, "ale mám nápad!", dodal a zmizel v lese. Za chvíli se zase objevil a v teplákové bundě měl zabalené cosi, co strašně bzučelo a bylo to vzteklé.

"Dáme jim tam překvapení, to nikdo nezakázal," zazubil se Štamby. Lišák pak slezl dolů a spolu se Štambym do vaku umístili rychlým přesypáním roj lesních včel.

Podle instrukcí jsme pak mazali na Francák, kde se musel Felix potopit až na dno, zhruba v těch místech, co jsme jednou hledali potopený jeep a vylovit vodotěsnou schránku. Když jsme ji vraceli zpátky, opatřenou trochou těch pijavic samozřejmě, objevili se u Francáku Jankovci. Měli dost opuchlé tváře a vypadali odhodlaně.

"Na rvačky teď není čas," řekl Štamby, "to si vyřídíme později, teď makáme dál!". A běželi jsme zase k další zastávce, tentokrát na psíkárně u Vasila Loudy. Cestou jsme potkali Radečka s ovázanou hlavou, něco na nás halekal a máchal pěstičkou, ale nerozuměli jsme mu ani slovo.

Na psíkárně jsme pro změnu zase museli kopat jako krtci pěkně hluboko, než se nám podařilo objevit starou vojenskou bednu. Když jsme odcházeli, dole pod kopce jsme na chvíli zahlídli Jankovce, jak se mlátí s Karpíškovcema, ale nevšímali jsme si toho a utíkali jsme na poslední zastávku, kde měl být podle zpráv poklad, k vojákům do zákopů. A on tam skutečně byl.

U zákopů čekala dvě vojenská auta a připravený táborák. A taky ten generál, co jsme se s ním seznámili, když jsme dělali herbář. Nechali nás zastřílet ze samopalu, dali nám dvě hrsti odznáčků a ochránili nás před zbytkem lidí z oddílu, který dorazil asi hodinu po nás. Radeček měl ovázanou hlavu a modřiny na celém těle, Janka kulhal a musel se opírat o berli a Karpíšek byl strašně bledý, to asi ty pijavice. Ale jinak to byl moc pěkná stopovačka, když je fakt, že o pár dnů později se na nás domluvili Janka, Karpíšek i Radeček, počíhali si na nás po škole a dali nám strašlivě do držky.

Jak jsme zachraňovali Radečka

My kluci, co spolu kamarádíme, zažíváme různé situace, které by někdo znalý češtiny mohl nazvat bizarní. Přesně to byl totiž ten případ, kdy jsme zachraňovali jednoho z našich úhlavních nepřátel, Radečka.

Radeček, jak už jsem určitě někdy zmínil, především není zlá osoba, on je jen osoba blbá. A to tak, že vás dovede přivést až k šílenství. Ve škole se neustále hlásí, všechno co je v učebnicích si pamatuje, má samé jedničky, kromě tělocviku tedy, a učitelky ho mají z nějakého tajemného důvody rády. Především soudružka učitelka Bittenglová, která je shodou okolností také naším úhlavním nepřítelem. Asi že se ti úhlavní nepřátelé nějak podvědomě přitahují.

Toho dne jsme seděli na Krokodýláku, což je naše oblíbené místo na porady, a přemýšleli, co budeme dělat s volnou letní sobotou. Štamby navrhoval, abychom se šli koupat na Francák a při té příležitosti zkusili zase chvíli hledat utopený jeep, ale my ostatní jsme fakt nechtěli, protože posledně to nedopadlo moc dobře a Lišák ještě trochu kulhal. Lišák přišel s tím, že bychom mohli jít přepadnout vlak nahoře na vlečce z dolu Antonína Uxy, ale na to bylo moc horko. Felix měl zajímavý plán – vydat se ke korkovému dubu do Němčí a postavit si na něm bunkr, ale na to bylo horko ještě víc a my byli popravdě ten den dost líní. Takže nakonec zvítězil můj návrh, že půjdeme házet žabky na Rybníček a když tam nebude moc lidí, tak se tam můžeme rovnou vykoupat.

Rybníček je totiž báječné místo, prakticky v centru Tlučné, konkrétně na Čampuli, a kolem je spousta domů a zahrádek a Rybníček je – překvapivě - na kopci. Tedy, přesně v kopci. Hned nad památníkem obětem obou světových válek je totiž hráz, na ní mohutné topoly a za hrází malý rybníček, co je tam odnepaměti. Je tedy dost zarostlý žabincem, ale v zimě se na něm dá docela slušně bruslit, i když na Čížárnu nemá, a v létě se v něm dá výjimečně koupat. Nad rybníčkem stojí bývalá hospoda „Na bouchalce“, ale nevíme proč se tak jmenuje, asi že tam byla nějaká kovodílna a měli tam buchar. A taky v něm rostou doutníky, což je, jak nám řekla paní učitelka Holubová, kterou máme na rozdíl od soudružky Bittenglové rádi, obyčejné rákosí a ne aby nás někdy napadlo se tam pro ně vydat, protože pod nimi je bahno a to by nás vcuclo jako maliny.

Zatím jsme ji tedy poslechli a pro ty doutníky se ještě nevypravili, ale to je samozřejmě jen otázkou času. Každopádně jsme se ten den tedy vydali k Rybníčku, prošli kolem vlakové zastávky a vylezli na hráz. Nikdo tam nebyl, tedy kromě Radečka.

Radeček seděl na něčem, co připomínalo vor a bylo to stlučené z několika palet a pár klád a tvářil se nešťastně.

„Co tam děláš, vole?“ zeptal se ho přátelsky Štamby.

„Nemůžu pryč,“ zavzlykal Radeček.

„A jak ses tam dostal?“ zajímalo Felixe.

„To je právě to, já nechtěl, ale oni mě sem strčili,“ to už Radeček vyloženě brečel a to my nesnášíme, protože muž se má chovat jako muž a ne jako ubrečená myš.

„Kdo tě tam strčil?“

„Vejprničáci…“

Abych pravdu řekl, nemáme Radečka moc rádi, skoro ho nemáme rádi vůbec, ale je to náš nepřítel. A na naše nepřátele nám nikdo nesmí sahat, Vejprničáci zvlášť. Jestli totiž má někdo Radečka co odstrkovat na voru doprostřed rybníka, tak jsme to my a nikdo jiný. Takže fakt, že tohle příkoří Radečkovi způsobili ti pitomci v Vejprnic nás nejdřív pořádně namíchlo a hned potom v nás vzedmulo nebývalou vlnu lokálního patriotismu a rozhodli jsme se, že Radečka z toho voru zachráníme. Je to sice blbeček, ale náš blbeček, jak trefně poznamenal Lišák.

Samozřejmě se ukázalo, že to nebude jen tak. Voda byla hnusně zelená, že koupat by se v ní chtěl jenom blázen a Radeček byl s vorem zhruba uprostřed. I když je Rybníček malý, stačilo to a nešlo se k němu moc dostat. Štambyho napadlo, že bychom mohli na hladině něčím udělat vlny a ty by vor sice pomalu, ale nakonec přeci jen dopravily ke břehu. Jediné, co jsme ale měli po ruce, bylo pár zapomenutých prken, co se válela kousek od Bouchalky.

„Musíme ho hnát na hráz, v tom rákosí nemůže nikdy vylézt ven,“ řekl znalecky Lišák.

„Jasně, takže von si vyleze pěkně v klidu suchou nohou na hráz a my se budeme brodit v tom rákosí, co?“ podíval se na něj kysele Felix.

„Asi tam vlezeme opatrně, ne? „, nedal se Lišák.

„Jak chceš lézt opatrně do bahna, nejsi na palici?“

První rána prknem sedla myslím perfektně, Felix se zapotácel a spadl do Rybníčka, do toho největšího žabince.

„Já Tě, Felixi, varuju!“ podíval se na něj výhružně Štamby, „jestli se teď chceš prát, tak ti dám na budku, my jsme zatím ještě suchý a suchý chceme i zůstat. Vyřídíte si to, až toho pitomce dostaneme na břeh i s vorem.“

Felix se z rybníčku zadíval výhružně na Lišáka a v tom pohledu byl příslib strašných věcí, ale pak se dobrodil ke břehu a uraženě si sedl pod jeden z topolů. Byl celý zelený od žabince, z vlasů mu tekla voda a dost výrazně smrděl.

„Dobrá, tak vlny teda ne,“ řekl pak Lišák.

„Mohli bysme mu hodit nějaký lano a pak ho přitáhnout, co?“ napadlo Štambyho.

To byl nápad hodný realizace. Bohužel mu chyběla taková maličkost, jako bylo například to lano, co jsme neměli. Ale protože jsme drsní muži, co si umí poradit i v nepříznivých situacích, sundali jsme ze sebe kalhoty, mikiny a trička a svázali z nich něco, co se lanu vzdáleně podobalo. Na jeden konec jsme pak do Štambyho mikiny, protože on je z nás největší zavázali naše boty, aby byl konec pořádně těžký a dalo se s ním pořádně hodit.

„Hele, tak já házím jo, chytneš to?“ zahulákal pak Štamby na Radečka.

„Já nevím…“ brečel Radeček.

„Jestli to nechytneš, tak si tam pro tebe doplavu a utopim tě, jasný?“

„Béééééé…“ spustil Radeček a potvrdil tak, že je ze všeho nejvíc ukníkaná, pohrdání hodná myš, protože pravý muž neztrácí nikdy hlavu a když už ji náhodou ztratí, tak si zachovává důstojnost.

Načež Štamby na břehu roztočil konec improvizovaného lana, ve kterém byly ty boty a už už se chystal ho na Radečka vrhnout, když se ten konec rozvázal, boty vyletěly nad hladinu, Štamby ztratil rovnováhu a elegantně se zřítil do vody i se všemi našimi věcmi.

„Hele, Štamby, já tě varuju,“ řekl mu posměvačně ze břehu Felix, „jestli se teď chceš prát, tak si to nech až na potom, jo? Mimochodem to vázal Lišák, kdyby Tě to zajímalo.

„Štamby, celý červený o jílu, do kterého spadl, a mokrý od vody, která byla nad tím jílem, pronesl strašlivou kletbu, podíval se na Lišáka ještě strašidelněji, než před tím Felix, ale protože pravý muž si umí nejen poradit v obtížné situaci, ale taky používá rozum, sedl si uraženě vedle Felixe pod topoly a my na záchranu zbyli s Lišákem sami.

„Aby bylo jasno,“ řekl jsem mu, „tentokrát to řídím já a ty si stoupneš támhle za cestu, protože já chci zůstat suchej!“

Lišák se poslušně vzdálil a mě napadlo, donutit Radečka pádlovat rukama, takže by se ke břehu dostal vlastní silou a přičiněním.

Bohužel, Radeček na jakýkoliv pokus o kontakt reagoval brekem a nedalo se s ním mluvit. I tak jsem to zkoušel, chvíli jsem mu vyhrožoval, chvíli mu sliboval hory doly, ale nic z toho nezabíralo. Obcházel jsem při tom rybník kolem dokola, abych ho měl stále na očích, protože měl tendence se ke mně otáčet zády. Jenom tak se mohlo stát, že mně zrovna tam, kde jsou ty doutníky ujela noha a já se mezi ně zřítil do hnusného černého bahna. Když jsem se posadil vedle zeleného Felixe a červeného Štambyho, ani se mi nesmáli. Jenom jsme se všichni tři výhružně dívali na Lišáka, kterému bylo jasné, že teď už je to jenom na něm.

„Buďme fér, pánové“, řekl drsně Lišák, rozeběhl se a skočil do Rybníčka. Plavat se v něm nedalo, i když vody bylo sotva po prsa, protože dno bylo plné bahna. Dobrodil se k Radečkovi, slíbil mu pár facek, jestli nepřestane řvát a dostrkal ho i s vorem ke břehu. Cestou stihl ještě vylovit naše boty a oblečení.

Radeček se na břehu uklidnil a dojatě nám děkoval za záchranu. Taky nám svěřil, že kdyby přišel domů umazaný, dostal by strašně nařezáno, ale takhle nikdo nic nepozná.

No a my, asi to bylo způsobené tou vroucností v jeho hlase, jsme ho všichni, pěkně jeden po druhém přátelsky, pěkně pevně i s poplácáním objali a šli domů.

Jak jsme zakládali herbář

My kluci, co jsme kámoši, míváme v našich životech výjimečné chvíle, kdy se nadchneme i pro něco, co zrovna bereme ve škole. Ale opravdu jen výjimečně, protože obvykle nám soudružka Bittenglová vypráví o boji s třídním nepřítelem a to je pořád dokola a nás to nebaví. A jak to dopadlo, když jsme chtěli uctít partyzána, to už jsem myslím psal.

To pondělí jsme ale měli zrovna přírodopis, a soudružka ředitelka Šílová, které tedy říkáme mezi sebou Bobina, nám ukázala herbář, což byl takový tlustý sešit, a v něm vylisované různé trávy a kytky. Holky z toho byly úplně paf, ale Štamby mně pošeptal, že to je náhodou docela dobrej nápad a že bychom si mohli něco podobného taky pořídit, protože jeho bratranec herbář už má a strašně s ním machruje. Po vyučování jsme Štambymu dali za pravdu a rozhodli jsme se, že se vypravíme do lesa a nasbíráme spoustu materiálu a ten pak budeme pěkně třídit, lisovat a popisovat. A Štambyho bratranec pukne závistí. On je totiž ten bratranec strašně nesympatická osoba, už jsme ho několikrát potkali a vždycky se na nás vytahoval, protože je o pár let starší.

Naštěstí my kluci, co spolu kamarádíme, máme svá místa, kde podnikáme různé dobrodružné činnosti. Na prvním místě je samozřejmě Krokodýlák, protože je na něm prostě báječně, máme výhled na celou Tlučnou a ještě pod námi občas projede vlak. Pak samozřejmě les Torovka, kde jsou čistá a špinavá studánka, les Draganec, kde je to takové tajemné, les V Němčí, kde je korkový dub a další a další. Ale máme taky jedno místo, kam nechodíme úplně tak často, ale máme ho stejně rádi a tím místem jsou armádní zákopy.

Naše lidově-demokratická armáda totiž potřebuje trénovat, to pro případ, že by nás napadli zlí imperialisté, jak nám vysvětlila soudružka učitelka Bittenglová a proto vybudovala v našem lese výcvikový prostor. Ta armáda, ne soudružka Bittenglová. A to je pro naši malou obec velká čest. To taky říkala soudružka učitelka Bittenglová. Můj tatínek zase říkal, že už neví, kde by blbnuli s pistolkama, tak lezou otravovat do lesa. Faktem ale je, že skoro na konci Šachťáckého lesa mají vojáci skutečně zákopy, jámy na bojovou techniku a jeden podzemní bunkr. A faktem taky je, že když tam zrovna netrénují na ty imperialisty, dá se tam skvěle běhat a předstírat různé bitvy. A nebo nasbírat spoustu květin do herbáře.

Vysledovat, kdy jsou vojáci v zákopech je dost snadná věc - když tam totiž jsou, musí tam nejdřív přijet, a kolona vojenských Tater, co se sune obcí se musí všimnout úplně každý, protože těch Tater je fakt dost. A logicky, když ty Tatry a BéVéPéčka zase odjedou, zákopy osiří a stanou se naším rejdištěm.

"Hele," řekl nám odpoledne Štamby, "já bych měl takovej nápad, jak ten herbář udělat úplně světovej."

Samozřejmě jsme byli napnutí, tak Štamby hned pokračoval:

"My do něj totiž nedáme kytky, ale stromy. To je, co?"

"No, to je," ušklíbl se na to Lišák, "Pěkná pitomost to je."

"Když je někdo blbeček," nedal se Štamby, "jeho názory mě nezajímají."

Chtěl nám říct ještě něco, ale Lišák ho fláknul po hlavě a začala tradiční rvačka. Nikdo si totiž nenechá líbit, když je označený za blbečka. Možná tomu nebudete věřit, ale i nadávky a rvačky mezi náma klukama mají svoje pravidla, která dodržují dokonce i vejprničáci a to už je co říct. Například nikdy se nenavážíte do nikoho rodičů, nebo když použijete nadávku, kterou ten druhý nezná, je poctivé vysvětlit, co to je. Jako Felix, když označil jednou Lišáka za kolonoskopický výtěr. Lišák se nejřív slušně zeptal, co si pod tím má jako představit a teprve když mu Felix ozřejmil pravý váznam tohoto invektiva, dali si pořádně do držky. Protože to by jinak nešlo, kdyby na sebe lidi hulákali sprosťárny jen tak. A se rvačkou je to podobné. Nebudete nikoho mlátit, když vám řekne, že jste kretén, pitomec nebo debil, ostatně my si tak s klukama říkáme dost často a je to spíš takové přátelské. Ale když vám někdo řekne, že jste blbeček a vy si chcete zachovat tvář, musíte se bránit. Je tedy fakt, že obvykle vám ta tvář pak dlouho v celku nevydrží.

Jakmile se ti dva přestali mlátit, řekl nám Štamby, že kdyby ho někdo nezdržoval - a přitom dal Lišíkovi ještě poslední facku - tak by nám vysvětlil, že uděláme herbář netradiční, neboť z listů a jehličí stromů. Protože takový ještě nikdo nemá a my budeme hvězdy.

To se nám samozřejmě dost líbilo, takže jsme se hned vydali nahoru k Vojákům, tedy do lesa co jsou v něm ty zákopy, protože žádná kolona už ve vsi dlouho nebyla, a bylo tedy jasné, že nahoře bude klid a prázdno. To se ale bohužel ukázalo jako úplně mylný předpoklad, protože jakmile jsme dorazili k prvnímu zákopu, vybafnul na nás Radeček s dřevěným samopalem a začal dělat "Hehehehehehehehehe", čímž se pravděpodobně pokoušel imitovat střelbu."

"Co tady ty vole blbneš?" zeptal se ho Felix za nás za všechny, protože my ostatní jsme z toho leknutí ještě trochu popadali dech.

"Jsem hrdinný partyzán Vasil Louda a bojuju tady proti fašistům, aby jste věděli," prohlásil hrdě Radeček. Kde vzal vojenskou helmu a maskáče nám bylo záhadou.

"Hele," řekl mu Lišák, "a nechceš si jít hrách chvilku někam jinam, třeba na píškoviště? My tu máme nějakou práci."

"Práci, jo? Vy čtyři, jo? To vám tak baštím," zasmál se Radeček, "určitě si tu taky chcete hrát na vojáky, ale máte smůlu, už jsme tu my a Vasil Louda je obsazenej."

Na potvrzení jeho slov se z křovin okolo začalaly vynořovat našidalší spolužáci, obvykle s vyšším studijním průměrem a mezi nimi dokonce i Němečková, což nás zaskočilo.

"Ale tak co, ať si tady kravnou, dyť si nakonec nemusíme překážet," pravil velkodušně Štamby, poplácal Radečka po helmě a šli jsme dál.

Co se ale ukázalo trochu jako problém bylo, že nám všechny ty stromy přišli stejné, nebo děsně podobné. Lišák z nás sice měl z přírodovědy nejlepší známku, trojku, ale ať jsme mu přinesli jakýkoliv list, tvrdil, že je to lípa a když viděl jehličí, dušoval se, že je to smrk.

"Bych vám třeba pomoh, dyby ste chtěli..." objevil se v jednu chvíli za námi Radeček.

"Jo?" byl dotčený Lišák, "tak co je podle tebe teda todle?" a ukázal mu namátkou jeden z listů, co jsme natrhali po okolních stromech. Samozřejmě, že nám tvrdil, že je to lípa.

"To je prosím Fagus sylvatica", řekl bez zaváhání Radeček.

"Hele, von mi nadává!"

"Fagus sylvatica je Buk lesní, kdybyste dávali pozor na hodinách naší soudružky ředitelky, tak byste to věděli!" vykřikl Radeček a schoval se za strom.

"Dělej, napiš to," stčil Felix do Lišáka a pak se podíval mile na Radečka: "Hele, a poznáš toho víc?"

"Pche", odfrkl si Radeček, "poznám všechny, co mi přinesete...".

A Radeček skutečně nekecal, jenom, jako už to tak bývá, se to za chvíli zase vymklo. Nejdřív jsme mu nosili všechny možné listy a jehličí a nestačili se divit, jak ze sebe sype jejich jména v češtině i latině, ale pak jsme měli někdo ten nápad, že ho vysadíme na strom, aby nám utrhl nějaké čerstvé a hned nám je určil. A vybrali jsme si ten největší strom v okolí. Nahoru to šlo dobře, ale když chtěl Radeček dolů, ukázalo se, že je to zhola nemožná věc. Odmítal se totiž pustit větví a spustit dolů své nohy, abychom ho zase mohli sundat. Něco podobného, jako když uvázl na Rybníčku na voru.

"Hele, okamžitě se pusť tý větve! Já tě chytím, neboj!" volal na něj Štamby

"Ne!"

"Dostaneš lízátko!" zkusil to Lišák.

"Ne!"

"Dostaneš přes držku!" přidal se Felix"

Radeček se ale zkrátka nepustil a nepustil, a my byli dole pod stromem úplně bezmocní. Nakonec to za nás vyřešila armáda. Jak jsme se tak s Radečkem dohadovali, nějak jsme si nevšimli, že se na kraji lesa objevila první vojenská tatra, pak dva gázíky, pak další dvě tatry a než jsme se nadáli, stáli kolem nás vojáci a ptali se, co tu děláme.

"Sundaváme toho blbce ze stromu," odtušil Štamby.

Normálně člověk čeká, že když pronese podobnou věc před dospělým, dostane se mu poučení typu "To není hezké mluvit takhle o svém kamarádovi" nebo něco podobného, ale tenhle voják byl jiný. Předně jsme si všimli, že má na výložkách nějakou hvězdu, ale hlavně se podíval nahoru na Radečka a řekl:

"Padej dolů poseroutko, nebo tě nechám sestřelit tankem!"

A Radeček, asi že se ho opravdu bál, nebo že si představil, jak pod strom přijede tank a namíří na něj tu svou obrovskou hlaveň, se pustil. Bohužel, Štamby, který se zrovna zaobíral těmi výložkami nedával pozor a Radeček spadnul na zem a pořádně si natloukl kostrč.

No, abych to zkrátil - Radečka ošetřil vojenský doktor, z toho našeho vojáka se vyklubal generál na inspekci a vojáci nás nechali zastřílet ze samopalu. Protože když jsme tomu generálovi vyprávěli o naší soudružce Bittenglové, tak jen kroutil hlavou a nabídl nám chleba se salámem, co měl ke svačině. Jak potom večer doma, když jsme kulhajícího Radečka předali jeho rodičům, řekl Štamby, asi to byl nějakej zakuklenej chartista.

Jak jsme zakopávali přísahu

My kluci, co spolu kamarádíme, jsme přátelé na život a na smrt, úplně stejně, jako se to píše v různých dobrodružných knihách, co nám je Felix půjčuje od jeho bráchy Luďka. Teda Luďek to neví, že nám je Felix půjčuje, ale my to bereme tak, že literatura by neměla být majetkem jen vybraných jedinců, co jsou zrovna dospělí a mají na ni peníze.

V jedné takové dobrodružné knize jsme se dočetli, tedy nejdřív Štamby a ten nám o tom hned řekl, že jedna taková parta, dost podobná té naší, sepsala na starý pergamen přísahu o tom, jak si zůstanou věrní a nikdy se nezradí a tu přísahu pak zakopali v hlubokých lesích. A i když už pak byli staří a rozesetí po světě, u srdce je hřálo, že ta přísaha je pořád v těch lesích a že o ní ví. Takže jsme se rozhodli, že si taky napíšeme přísahu a taky ji zakopeme v hlubokých lesích a začali jsme vymýšlet, jak to uděláme. Samozřejmě jsme se sešli na Krokodýláku, protože ten je na takové řešení úplně nejlepším místem v širokém i dalekém okolí.

"Hele, já bych věděl o pergamenu," řekl Felix, "četl jsem v Ábíčku (1), jak se takovej pergamen dá vyrobit, není to vůbec těžký".

"Jako fakt?" nevěřil mu Lišák.

"Jako fakt," potvrdil Felix, "stačí trochu novin, rozemeleš to, namočíš do škorobu, přidáš trochu lepidla a je to, nic těžkýho."

"No, já nevim, Felixi," podrbal se Štamby ve vlasech, "já se tě nechci dotknout, ale všichni víme, že když ty něco vyrábíš, většinou pak něco shoří, nebo vyletí do vzduchu..."

"Hele, v klidu," nedal se Felix, "večer na to vlítnu a zejtra máme pergamen jako vyšitej."

Další věc, co jsme museli probrat bylo, co do té přísahy dáme. To už bylo horší, protože každý z nás měl úplně jinou představu. Já kupříkladu prosazoval, abychom se tam podepsali všichni vlastní krví a to že bude jako stačit. Lišák oproti tomu chtěl, aby to bylo krasopisně napsané takovým tím gotickým písmem a aby tam bylo hlavně něco o cti a takové ty věci. Felix tam zase chtěl mocí mermo něco kreslit, ideálně nějaký hrad a kopí se sekerou. Štambymu to bylo jedno, ale chtěl tam mít fotku. No a skončilo to jako vždycky - jeden monokl, jeden utržený rukáv a jedna teniska hozená na střechu projíždějící lokálky. Ta byla moje mimochodem a udělal to Štamby.

Nakonec jsme se ale přeci jen dohodli, že tam tedy krví gotickým písmem napíšeme naše podpisy, nakreslíme k tomu kopí nad hradem, napíšeme něco málo o tom, že je pro nás čest takovou přísahu udělat a Štamby si tam dá teda tu fotku, Ale jenom proto, že Štamby nás všechny přepere, jinak jsme si mysleli, že fotka v přísaze je pěkná pitomost. Co se týká místa, kam přísahu zakopat, shodli jsme se už bez další rvačky na tom, že nejhlubší lesy, co tu v okolí máme, jsou v Liščích jámách. Byli jsme tam jen párkrát, protože to je pekelně daleko a taky je to tam samá rokle, ostružiní a říkalo se, že tam straší mrtvej hajnej. Prý nachytal pytláky, jak loví lišky a zcela neuváženě, i když byl sám a pytláci byli tři, je vyzval, ať toho koukají nechat, nebo uvidí. No a ti pytláci toho sice nechali, ale jenom proto, aby si došli pro toho hajného na druhou stranu rokle, odkud na ně halekal a dali mu pořádně do držky. A protože jim to nestačilo a byli to fakt padouši, svázali ho, toho hajného a pověsili ho za nohy na větev a hlavu mu zahrabali do mraveniště, co bylo pod větví. A hajný zemřel strašlivou smrtí, v důsledku čehož pak začal v Liščích jámách strašit a kvílet a vůbec to tam celé znepříjemňovat (2).

Druhý den, byla zrovna sobota, takhle pěkně to vyšlo, jsme se vydali k Liščím jámám. Bylo pěkně pod mrakem, podzim a i když jsme o tom nemluvili, moc se nám tam nechtělo. Když slyšíte pověst o mrtvém hajném pěkně doma u topení, je to přeci jen něco jiného, než když se máte na strašidelné místo vypravit za šera osobně.

Ale protože nejsme ani jeden z nás žádná bábovka, nedali jsme to vůbec, ani trochu najevo, jen jsme se hrozně courali. A taky jsme se šklebili Felixovi, který se den před tím při výrobě pergamenu strašlivě zapatlal lepidlem značky kanagom, které, jak je známo dost dobře hoří. A Felix, nejen, že se zapatlal, on měl i ten skvělý nápad vyzkoušet, jak moc kanagom hoří. Opatrně ho trochu nalil do umyvadla, připravený okamžitě pustit vodu z kohoutky, aby případný požár uhasil a škrtl sirkou. Kanagom v umyvadle vzplál. Vzplály i Felixovy ruce, které měl od lepidla. Felix si instinktivně sáhl popálenými prsty na boltce uší, to je taková známá věc, že když se spálíte, tak dotykem na ucho to přestane bolet, takže mu okamžitě vzplály i vlasy. No, abych to zkrátil, Felixovy chybělo dost vlasů, měl ožehnuté tváře a zafáčované pazoury. Což, jak každý musí uznat, je docela dobrý důvod k veselí, když se to nestane zrovna vám.

Asi tak v polovině cesty, zhruba u Kačích louží, nám řekl Felix, že jsme jenom obyčejná banda blbečků. co si dělají legraci ze zraněného a že už s námi nikdy nikam nepůjde. Na čež se otočil a zmizel nám v lese. To od něj bylo mimochodem dost statečné, vzhledem k těm pověstem o mrtvém myslivcovi. Chvilku jsme čekali, jestli se vrátí, ale stejně jsme věděli, že se nevrátí, protože Felixe dobře známe. Takže jsme se vydali dál. Felix někdy potřebuje tak den, nebo dva, než se uklidní. Je teda fakt, že jsme po něm možná už nemuseli házet ty kameny.

Když jsme došli k Liščím jámám, bylo už opravdu ponuré šero. Liščí jámy nejsou jámy jen tak pro nic za nic - je to docela velká oblast různě do sebe propletených roklí a nedá se tam skoro nikudy projít. Chvilku jsme tedy bloudil pořád dokolečka, dost se při tom prodírali přes trny a kopřivy, ale nakonec se nám podařilo najít docela hezké místo. Kdyby v těch roklích byla voda, bylo by tohle místo ostrov někde uprostřed. Štamby vytáhl lopatku a začal kopat, že tedy ten papír zakopeme. Zapomněl jsem říct, že to byl obyčejný papír, protože Felix samozřejmě pergamen nevyrobil. Taky tam nebylo nic krví, protože se nikdo z nás nakonec nechtěl říznout do dlaně, takže jsme to napsali jen obyčejnou propiskou. Co se týká obrázku hradu, tak ten tam taky nebyl, neboť se ukázalo, že nikdo z nás to neumí nakreslit tak, aby z toho nebyla včetně toho kopí pěkná sprosťárna. Fotku Štamby zapomněl doma. No, každopádně to byla i tak hezká přísaha, to zase ano. Napsali jsme tam, jak se jmenujeme, datum a že zůstaneme kamarády na věky věků, dokud nás smrt nerozdělí. Tu poslední větu tam napsal Lišák, protože to četl v jedné knížce a nám se to všem líbilo, že je to takové osudové.

Takže Štamby začal kopat, když tu se ozval nedaleko nás strašlivě kvílivý zvuk.

Podívali jsme se na sebe a všichni zbledli. Jsou chvíle, kdy jde mužnost stranou a je třeba zachránit holé životy. Zdrhali jsem lesem tak rychle, že jsme úplně zapomněli na to, že jsme chtěli něco zakopávat, místo toho jsme zakopávali sami - o kořeny i sami o sebe. Kvílivý zvuk se nás však držel a my jasně slyšeli, jak se za námi křovím prodírá ještě něco. Všem nám běžela hlavou stejná myšlenka - mrtvý hajný. Pak jsme ho i uviděli - ze šera se na nás vyřítila zbědovaná postava a cákala z ní krev. V takové chvíli se jako hrdina projevil Štamby, který sebral ze země klacek a jebnul mrtvému hajnému jednu po rypáku.

Samozřejmě to mrtvý hajný nebyl. Byl to Felix. Když ho trucování přešlo, vydal se za námi, že nás dožene a přísahu zakope společně s námi, ale jak už byl hodně pozadu, dohnal nás až v Liščích jámách. Tam se rozhodl nás vystrašit, a začal se plížit, jenže protože je to Felix, podařilo se mu zakopnout a zřítit se do jedné z roklí, kde si vyrazil dech, tři zuby a ukousl špičku jazyka. No a Štamby ho pak dorazil tím klackem, když nás Felix dohnal.

Natrhali jsme Štambyho košili, zavázali Felixovi nejhorší zranění a až domů jsme se střídali v tom, kdo ho ponese. Naštěstí to přežil bez vážných následků, probral se už druhý den a hned, jak mu otrnulo, to celé nafouknul a vytahoval se tím, jak nás všechny za cenu nejvyšších obětí přinutil utíkat jako nějaké zbabělé myši. A my raději mlčeli a šoupali nohama.

Jak jsme uctívali partyzána

My kluci, co spolu kamarádíme, chodíme do jedné školy, do jedné třídy a dokonce spolu sedíme i ve stejných lavicích. Kromě chemie teda, protože to se sedí po třech a Štamby vyfasoval z jedné strany šprtku Hofmanovou a z druhé blbečka Hniličku. No, ale každopádně když je nějaká školní akce, tak v tom jedeme všichni, jako když jsme měli tradiční pochod k úkrytu Vasila Loudy. Vasil byl podle naší soudružky učitelky Holubové, což je naše třídní a máme ji rádi, partyzán, pobíhal drsně po lesích se samopalem a způsoboval Němcům závratné škody na vojenském vybavení. Normálně teda bydlel na Psíkárně (1), ale měl pod polem vykopaný tajný tunel, který vedl do lesa a tam měl útulnou zemjamku, kde měl schované ty samopaly a vysílačku.

Nakonec ho ale Němci odhalili a popravili a tak se stal místním hrdinou a k jeho lesnímu úkrytu se každoročně, vždycky na podzim pořádá pochod, kterého se musí dobrovolně zúčastnit celá škola. Jediný, kdo se ho pravidelně nezúčastňuje je Michal Tupý, protože jeho rodiče vždycky jedou v ten den navštívit vzdálenou tetičku. Takhle blbě mu to každý rok vychází, ale rodiče mně jednou prozradili, že Tupých jsou živlové a disidenti. Nikdo z kluků, co se kamarádíme, nevěděl, co to je disident, takže jsme se šli zeptat Felixova bráchy Luďka, který je světem protřelý dobrodruh, protože už třetí rok studuje v Praze a ten nám řekl, že to je něco jako partyzán. Čímž nás tedy dokonale zmátl.

Ve vsi máme ale ještě jednoho slavného hrdinu a to Antonína Uxu. To byl horník, co u nás na šachtě zakládal nějaký dělnický spolek a taky to byl velký socialista a měl slabost pro lid, jak nám vysvětlila soudružka učitelka Holubová. Ale tvářila se u toho dost kysele, když to říkala, jako by jí ta slabost pro lid nebyla moc po chuti. Dospělí jsou vůbec dost zvláštní, když něco říkají, nikdo se vtom pak nevyzná, co mysleli vážně a co ne. A tenhle Antonín Uxa zakládal ty dělnické spolky tak dlouho, až ho za to zlí kapitalisté zavřeli, až zčernal. Asi to ale nebylo moc na dlouho, protože horníci jsou černí dost už sami od sebe, vídáme je každý den okolo třetí hodiny, když čekají před šachtou na autobus.

Nevím, jestli se ti dva, Louda a Uxa znali, ale myslím, že by si dost rozuměli, protože oba byli správní chlapi a proletáři, něco jako Tupého rodiče, co jsou ti chartisti, ale co se to o nich nesmí říkat, asi aby je nějaký zakuklený Němec neslyšel. Po Uxovy u nás pojmenovali dokonce i šachtu, takže už to není Krimich II, ale Důl Antonína Uxy a nad bránou je velká rudá hvězda, která má normálně svítit, ale už dlouho nesvítí, protože někdo ukradl kabel, který do ní vedl elektřinu.

Jednou se zase blížil den, kdy se mělo jít k té zemjamce a my už se docela těšili, protože když se jde do lesa, tak odpadne vyučování, ale soudružka učitelka si nás zavolala všechny čtyři do sborovny a významně se na nás podívala. Tušili jsme problémy.

"Vloni," řekla nám soudružka učitelka, "jste dokázali zapálit les kolem Loudova památníku."

Měla samozřejmě pravdu, ale my za to nemohli, protože to byla jedna z těch děsivě nespravedlivých náhod. Nikdo nemohl tušit, že je Sušír takový trouba, aby si od nás tu cigaretu nacpanou Pe-Pem/2) vzal a zapálil si jí v křoví.

"Předloni", pokračovala soudružka učitelka, "jste dokázali posypat soudružku ředitelku popelem."

I to byla bohužel pravda, ale zase jsme v tom byli jen náhodou, protože jsme prostě nechtěli nechat v lese ohniště po tom, co si na něm většina školy upekla buřty, takže jsme ten popel pěkně shrabali do igelitového pytle, že ho odneseme a že tam trčela větev, to nebyla naše vina. Že kolem té větve šla naše soudružka ředitelka Šíla (to my jí jen tak říkáme) a že zrovna foukal vítr, to už byl vyloženě pech.

"Rok před tím, to jste se překonali, jste nějakým způsobem způsobili, že se pod školním inspektorem propadla zemjamka, dodnes nechci vědět jak."

Do třetice se naše soudružka učitelka trefila , ale zase - prostě jsme týden před tím potřebovali trochu kulatiny na takové sedátko v koruně jedné borovice poblíž a ten strop zemjamky byl prostě předimenzovaný. Každopádně je to pietní místo, nemá na něj nikdo co lézt, ani školní inspektor.

"Takže letos, aby jsme si to vyjasnili a předešli nedorozumění," zvýšila soudružka učitelka hlas, "vám čtyřem uděluji poprvé v historii naší školy výjimku a nemusíte se zúčastnit pietního aktu." Pak se zarazila a řekla: "Ne, to jsem neformulovala dobře. Zakazuji vám, abyste se během pietního aktu byť jen přiblížili k zemjamce Vasila Loudy. Budete tady ve škole a uklidíte fyzikální kabinet."

Byli jsme samozřejmě trochu zklamaní, protože jsme přišli o výlet do lesa, ale zase ne moc, protože učení nám stejně odpadlo a ve fyzikálním kabinetu byla spousta báječných věcí, co se k nim normálně nedostaneme.

Když tedy nastal den D a celá škola, včetně soudružky ředitelky se vypravila k pomníku pronášet a poslouchat pochvalné proslovy, my jsme v kabinetu úplně osaměli. Dokonce nám ani nikdo neřekl, co máme dělat. Logicky jsme se začali nudit a zkoušet různé učební pomůcky. Ale zase jsme toho nechali, když Felix vytvořil velký obloukový výboj přes celou učebnu fyziky a v celé budově vypadl proud. Chvilku jsem tedy bloumali školou, Štamby měl od všeho klíče, protože byly na jednom svazku s tím od fyzikálního kabinetu, takže jsme nahlíželi i do osatních kabinetů, na půdu, do sklepa a tak, a tak se stalo, že jsme našli v ředitelně za skříní schovaný velký transparent "Smrt imperialistům". Štambyho napadlo, že když nemůžeme být u pietního aktu, že bychom mohli mrtvého partyzána uctít jinak, například vyvěšením toho transparentu z oken školy. COž jsme tedy neprodleně zrealizovali. A protože jsme se pořád ještě nudili, tak jsme na něj připsali velkými červenými písmeny Vasil, aby bylo jasné, koho vlastně uctíváme. A protože jsme se nudili ještě pořád, tak jsem tam dopsali i Antonín, abychom nevynechali ani druhého hrdinu. No a ten bod, kdy se to celé tradičně zvrhlo byl, když jsem se rozhodli tam připsat ještě tatínka Michala Tupého, protože, jak jsme věděli od Felixova bratra, byl taky něco jako partyzán. Nápis tedy celý zněl: Smrt imperialistům, Tupý Vasil Antonín.

Dostali jsem pak samozřejmě strašlivě vynadáno, dvojky z chování a naše soudružka učitelka nám svatosvatě přísahala, že příští rok pojede celá naše třída na školní výlet do Tater, aby měla jistotu, že nic neprovedeme. Takže to zase nedopadlo nakonec tak špatně.

Jak jsme mlátili Radečka

My kluci, co spolu kamarádíme, máme různé nepřátele. Mezi ty úhlavní patří soudružka učitelka Bittenglová, která nám činí různá příkoří ve škole, ale taky bába Lukášová, která na nás zase chodí žalovat mojí babičce. Pak ještě starý Gabriel, kterému chodíme krást ovoce na zahradu. Ten má berana Alberta a toho máme docela rádi, ale Gabriel nemá rád nás. No a mezi našimi vrstevníky je naším úhlavním nepřítelem Radeček. Je mu tolik co nám a z našeho pohledu je to úplný kterén.

Ve škole se neustále hlásí, všechno ví, donáší soudružce učitelce Bittenglové, neustále má blbé kecy a co je nejhorší, jsou chvíle, kdy propadá touze se s námi skamarádit. To je asi úplně nejhorší, protože na něj neplatí žádné rozumné argumenty, proč se s ním kamarádit nechceme a nenechá se skoro ničím odradit. Jako tenkrát, když jsme s klukama hráli hru zvanou Psycho.

Přišel s tím Lišák a nám se ta hra hned zalíbila. Měla docela jednoduchá pravidla - dojít z jednoho konce vesnice na druhý. To by samo o sobě nebylo nijak těžké, ale hra měla ještě doplňující pravidla. To hlavní bylo, že nesmíme potkat člověka v červeném svetru. Pak ještě nesmíme s nikým celou cestu promluvit ani slovo, a když potkáme psa, musíme si ho pohladit. Hra to byla jistě hezká a zábavná, skoro stejně jako když jsme hráli "Tlemení se za značkou", nebo "Přiveď popeláře do blázince" a moc bychom si ji užili, kdybychom nepotkali právě Radečka.

Bez problémů jsme prošli Nýřanskou kolonií, sídlištěm v Rybníčkách i parkem, ale jakmile jsme za kolejema vnikli do spletitých uliček Čampule, což je největší část Tlučné, bylo zle. Proti nám se šinul Radeček v červeném svetru a venčil psa. Jakmile nás spatřil, rozeběhl se k nám a halekal něco o tom, že si založíme klub, jako měli Rychlé šípy. Popravdě, kdybychom my byli Rychlé šípy, Radeček by byl Bohouš z Bratrstva kočičí pracky. No, takže jak jsme uviděli Radečka, museli jsme rychle změnit směr, abychom ho nepotkali, tudíž jsme zabočili do jedné z vedlejších uliček, do té, jak bydlela stará paní Nocarová. Radeček samozřejmě mastil za námi a hýkal nadšením. Znovu jsme zahnuli, ale tentokrát bohužel do slepé uličky pod Špachmanojcma. Radeček stále za námi.

"Hele, já ho mlátit nechci, von je prostě jenom blbej, zlej není," řekl udýchaně Štamby, "ale kde není zbytí, tam není zbytí."

"Tady už je jenom zbití," podotkl Felix.

"No uznejte, že budeme během pár sekund vymyslet, jestli mu dát prostě do huby, aby za náma nelezl, nebo se nějak dostat přes tuhle zeď a vy víte, co je za ní..."

Věděli jsme to. Za zdí slepé uličky byla Rybníkářovic zahrada a v té zahradě bydlely dvě velké dogy. To znamenalo jediné. Protože když my kluci, co spolu kamarádíme, hrajeme nějakou z našich her, hrajeme ji až do konce. Znamenalo to, že si budeme muset pohladit obě dogy, co nás budou pravděpodobně chtít sežrat.

"No tak do toho, no..." řekl Lišák a jako první se chytil okapu a začal šplhat nahoru k plotu.

My ostatní jsme se k němu hned přidali, takže když dosupěl Radeček, už jsme byli všichni za plotem.

"Já o vás vím, kucí!!!" hýkal Radeček pod tarasem.

"My o tobě taky, ty blbečku," zašeptal Štamby a ukázal nám prst před pusou, jakože máme být hlavně potichu, abychom ty dvě dogy k sobě nějak nepřilákali.

Nikde se však nic ani nepohnulo. Začali jsme se tedy plížit zahradou jako indiáni, protože tráva byla dostatečně vysoká, aby nás skryla. Zahrada sama nebyla nijak veliká, spíš ponurá a neudržovaná, skrytá ve vnitrobloku okolních domů. Kopřivy pálily, bodláky píchaly, občas jsme se proplížili přes nějakého plže... zkrátka to vůbec nebylo příjemné. Pak se Felix, který se plížil první, najednou zastavil.

"Co je?" zašeptal Štamby, který se plížil hned za ním.

"Víš, jak nechceme potkat ty čokly?" zeptal se přes rameno Štambyho Felix.

"Jo."

"Tak ten jeden mi teď kouká do vočí asi tak ze tří centimetrů," řekl Felix, vyskočil, pohladil si konsternovanou dogu a dal se na zběsilý úprk.

Pes se ještě nestačil ani rozkoukat, když se k němu dostal Štamby, podrbal ho za ušima, řekl mu "Ty šotku jeden ušatej" a hnal se za Felixem. Já psa podrbal ještě pod bradou, ale Lišák už to schytal. Doga se probrala z šoku, zakousla se mu do zadku, Lišák zařval, čímž přivolal tu druhou a začalo peklo. Felix byl pokousán už na plotě, ale chybělo mu přeci ještě jen pár centimetrů, aby unikl, mě psi dostali poměrně rychle a Štamby jediný utekl, ale roztrhal si kalhoty o vrata, která přelézal.

Sešli jsme se večer na Krokodýláku. Zafáčovaní, kulhající, s modřinama po celém těle. Ani nás tak nebolela utržená zranění, nebo protitetanové injekce, které jsme v nemocnici dostali. Největší šrám utrpěla naše hrdost. To, že nám tohle dokázal vlastně způsobit pouhou svojí existencí největší blbeček ve vsi, to bolelo.

Druhý den nepřišel Radeček do školy. Někdo neznámý si na něj ráno počkal za památníkem a dal mu strašlivou nakládačku. Radeček nikdy nikomu neprozradil, kdo to byl a proč s sebou ti dotyční měli Felixova jezevčíka a drželi ho u Radečkova zadku tak dlouho, dokud se do něj nezakousnul.