Jak jsme uctívali partyzána

My kluci, co spolu kamarádíme, chodíme do jedné školy, do jedné třídy a dokonce spolu sedíme i ve stejných lavicích. Kromě chemie teda, protože to se sedí po třech a Štamby vyfasoval z jedné strany šprtku Hofmanovou a z druhé blbečka Hniličku. No, ale každopádně když je nějaká školní akce, tak v tom jedeme všichni, jako když jsme měli tradiční pochod k úkrytu Vasila Loudy. Vasil byl podle naší soudružky učitelky Holubové, což je naše třídní a máme ji rádi, partyzán, pobíhal drsně po lesích se samopalem a způsoboval Němcům závratné škody na vojenském vybavení. Normálně teda bydlel na Psíkárně (1), ale měl pod polem vykopaný tajný tunel, který vedl do lesa a tam měl útulnou zemjamku, kde měl schované ty samopaly a vysílačku.

Nakonec ho ale Němci odhalili a popravili a tak se stal místním hrdinou a k jeho lesnímu úkrytu se každoročně, vždycky na podzim pořádá pochod, kterého se musí dobrovolně zúčastnit celá škola. Jediný, kdo se ho pravidelně nezúčastňuje je Michal Tupý, protože jeho rodiče vždycky jedou v ten den navštívit vzdálenou tetičku. Takhle blbě mu to každý rok vychází, ale rodiče mně jednou prozradili, že Tupých jsou živlové a disidenti. Nikdo z kluků, co se kamarádíme, nevěděl, co to je disident, takže jsme se šli zeptat Felixova bráchy Luďka, který je světem protřelý dobrodruh, protože už třetí rok studuje v Praze a ten nám řekl, že to je něco jako partyzán. Čímž nás tedy dokonale zmátl.

Ve vsi máme ale ještě jednoho slavného hrdinu a to Antonína Uxu. To byl horník, co u nás na šachtě zakládal nějaký dělnický spolek a taky to byl velký socialista a měl slabost pro lid, jak nám vysvětlila soudružka učitelka Holubová. Ale tvářila se u toho dost kysele, když to říkala, jako by jí ta slabost pro lid nebyla moc po chuti. Dospělí jsou vůbec dost zvláštní, když něco říkají, nikdo se vtom pak nevyzná, co mysleli vážně a co ne. A tenhle Antonín Uxa zakládal ty dělnické spolky tak dlouho, až ho za to zlí kapitalisté zavřeli, až zčernal. Asi to ale nebylo moc na dlouho, protože horníci jsou černí dost už sami od sebe, vídáme je každý den okolo třetí hodiny, když čekají před šachtou na autobus.

Nevím, jestli se ti dva, Louda a Uxa znali, ale myslím, že by si dost rozuměli, protože oba byli správní chlapi a proletáři, něco jako Tupého rodiče, co jsou ti chartisti, ale co se to o nich nesmí říkat, asi aby je nějaký zakuklený Němec neslyšel. Po Uxovy u nás pojmenovali dokonce i šachtu, takže už to není Krimich II, ale Důl Antonína Uxy a nad bránou je velká rudá hvězda, která má normálně svítit, ale už dlouho nesvítí, protože někdo ukradl kabel, který do ní vedl elektřinu.

Jednou se zase blížil den, kdy se mělo jít k té zemjamce a my už se docela těšili, protože když se jde do lesa, tak odpadne vyučování, ale soudružka učitelka si nás zavolala všechny čtyři do sborovny a významně se na nás podívala. Tušili jsme problémy.

"Vloni," řekla nám soudružka učitelka, "jste dokázali zapálit les kolem Loudova památníku."

Měla samozřejmě pravdu, ale my za to nemohli, protože to byla jedna z těch děsivě nespravedlivých náhod. Nikdo nemohl tušit, že je Sušír takový trouba, aby si od nás tu cigaretu nacpanou Pe-Pem/2) vzal a zapálil si jí v křoví.

"Předloni", pokračovala soudružka učitelka, "jste dokázali posypat soudružku ředitelku popelem."

I to byla bohužel pravda, ale zase jsme v tom byli jen náhodou, protože jsme prostě nechtěli nechat v lese ohniště po tom, co si na něm většina školy upekla buřty, takže jsme ten popel pěkně shrabali do igelitového pytle, že ho odneseme a že tam trčela větev, to nebyla naše vina. Že kolem té větve šla naše soudružka ředitelka Šíla (to my jí jen tak říkáme) a že zrovna foukal vítr, to už byl vyloženě pech.

"Rok před tím, to jste se překonali, jste nějakým způsobem způsobili, že se pod školním inspektorem propadla zemjamka, dodnes nechci vědět jak."

Do třetice se naše soudružka učitelka trefila , ale zase - prostě jsme týden před tím potřebovali trochu kulatiny na takové sedátko v koruně jedné borovice poblíž a ten strop zemjamky byl prostě předimenzovaný. Každopádně je to pietní místo, nemá na něj nikdo co lézt, ani školní inspektor.

"Takže letos, aby jsme si to vyjasnili a předešli nedorozumění," zvýšila soudružka učitelka hlas, "vám čtyřem uděluji poprvé v historii naší školy výjimku a nemusíte se zúčastnit pietního aktu." Pak se zarazila a řekla: "Ne, to jsem neformulovala dobře. Zakazuji vám, abyste se během pietního aktu byť jen přiblížili k zemjamce Vasila Loudy. Budete tady ve škole a uklidíte fyzikální kabinet."

Byli jsme samozřejmě trochu zklamaní, protože jsme přišli o výlet do lesa, ale zase ne moc, protože učení nám stejně odpadlo a ve fyzikálním kabinetu byla spousta báječných věcí, co se k nim normálně nedostaneme.

Když tedy nastal den D a celá škola, včetně soudružky ředitelky se vypravila k pomníku pronášet a poslouchat pochvalné proslovy, my jsme v kabinetu úplně osaměli. Dokonce nám ani nikdo neřekl, co máme dělat. Logicky jsme se začali nudit a zkoušet různé učební pomůcky. Ale zase jsme toho nechali, když Felix vytvořil velký obloukový výboj přes celou učebnu fyziky a v celé budově vypadl proud. Chvilku jsem tedy bloumali školou, Štamby měl od všeho klíče, protože byly na jednom svazku s tím od fyzikálního kabinetu, takže jsme nahlíželi i do osatních kabinetů, na půdu, do sklepa a tak, a tak se stalo, že jsme našli v ředitelně za skříní schovaný velký transparent "Smrt imperialistům". Štambyho napadlo, že když nemůžeme být u pietního aktu, že bychom mohli mrtvého partyzána uctít jinak, například vyvěšením toho transparentu z oken školy. COž jsme tedy neprodleně zrealizovali. A protože jsme se pořád ještě nudili, tak jsme na něj připsali velkými červenými písmeny Vasil, aby bylo jasné, koho vlastně uctíváme. A protože jsme se nudili ještě pořád, tak jsem tam dopsali i Antonín, abychom nevynechali ani druhého hrdinu. No a ten bod, kdy se to celé tradičně zvrhlo byl, když jsem se rozhodli tam připsat ještě tatínka Michala Tupého, protože, jak jsme věděli od Felixova bratra, byl taky něco jako partyzán. Nápis tedy celý zněl: Smrt imperialistům, Tupý Vasil Antonín.

Dostali jsem pak samozřejmě strašlivě vynadáno, dvojky z chování a naše soudružka učitelka nám svatosvatě přísahala, že příští rok pojede celá naše třída na školní výlet do Tater, aby měla jistotu, že nic neprovedeme. Takže to zase nedopadlo nakonec tak špatně.