Jak jsme zakopávali přísahu

My kluci, co spolu kamarádíme, jsme přátelé na život a na smrt, úplně stejně, jako se to píše v různých dobrodružných knihách, co nám je Felix půjčuje od jeho bráchy Luďka. Teda Luďek to neví, že nám je Felix půjčuje, ale my to bereme tak, že literatura by neměla být majetkem jen vybraných jedinců, co jsou zrovna dospělí a mají na ni peníze.

V jedné takové dobrodružné knize jsme se dočetli, tedy nejdřív Štamby a ten nám o tom hned řekl, že jedna taková parta, dost podobná té naší, sepsala na starý pergamen přísahu o tom, jak si zůstanou věrní a nikdy se nezradí a tu přísahu pak zakopali v hlubokých lesích. A i když už pak byli staří a rozesetí po světě, u srdce je hřálo, že ta přísaha je pořád v těch lesích a že o ní ví. Takže jsme se rozhodli, že si taky napíšeme přísahu a taky ji zakopeme v hlubokých lesích a začali jsme vymýšlet, jak to uděláme. Samozřejmě jsme se sešli na Krokodýláku, protože ten je na takové řešení úplně nejlepším místem v širokém i dalekém okolí.

"Hele, já bych věděl o pergamenu," řekl Felix, "četl jsem v Ábíčku (1), jak se takovej pergamen dá vyrobit, není to vůbec těžký".

"Jako fakt?" nevěřil mu Lišák.

"Jako fakt," potvrdil Felix, "stačí trochu novin, rozemeleš to, namočíš do škorobu, přidáš trochu lepidla a je to, nic těžkýho."

"No, já nevim, Felixi," podrbal se Štamby ve vlasech, "já se tě nechci dotknout, ale všichni víme, že když ty něco vyrábíš, většinou pak něco shoří, nebo vyletí do vzduchu..."

"Hele, v klidu," nedal se Felix, "večer na to vlítnu a zejtra máme pergamen jako vyšitej."

Další věc, co jsme museli probrat bylo, co do té přísahy dáme. To už bylo horší, protože každý z nás měl úplně jinou představu. Já kupříkladu prosazoval, abychom se tam podepsali všichni vlastní krví a to že bude jako stačit. Lišák oproti tomu chtěl, aby to bylo krasopisně napsané takovým tím gotickým písmem a aby tam bylo hlavně něco o cti a takové ty věci. Felix tam zase chtěl mocí mermo něco kreslit, ideálně nějaký hrad a kopí se sekerou. Štambymu to bylo jedno, ale chtěl tam mít fotku. No a skončilo to jako vždycky - jeden monokl, jeden utržený rukáv a jedna teniska hozená na střechu projíždějící lokálky. Ta byla moje mimochodem a udělal to Štamby.

Nakonec jsme se ale přeci jen dohodli, že tam tedy krví gotickým písmem napíšeme naše podpisy, nakreslíme k tomu kopí nad hradem, napíšeme něco málo o tom, že je pro nás čest takovou přísahu udělat a Štamby si tam dá teda tu fotku, Ale jenom proto, že Štamby nás všechny přepere, jinak jsme si mysleli, že fotka v přísaze je pěkná pitomost. Co se týká místa, kam přísahu zakopat, shodli jsme se už bez další rvačky na tom, že nejhlubší lesy, co tu v okolí máme, jsou v Liščích jámách. Byli jsme tam jen párkrát, protože to je pekelně daleko a taky je to tam samá rokle, ostružiní a říkalo se, že tam straší mrtvej hajnej. Prý nachytal pytláky, jak loví lišky a zcela neuváženě, i když byl sám a pytláci byli tři, je vyzval, ať toho koukají nechat, nebo uvidí. No a ti pytláci toho sice nechali, ale jenom proto, aby si došli pro toho hajného na druhou stranu rokle, odkud na ně halekal a dali mu pořádně do držky. A protože jim to nestačilo a byli to fakt padouši, svázali ho, toho hajného a pověsili ho za nohy na větev a hlavu mu zahrabali do mraveniště, co bylo pod větví. A hajný zemřel strašlivou smrtí, v důsledku čehož pak začal v Liščích jámách strašit a kvílet a vůbec to tam celé znepříjemňovat (2).

Druhý den, byla zrovna sobota, takhle pěkně to vyšlo, jsme se vydali k Liščím jámám. Bylo pěkně pod mrakem, podzim a i když jsme o tom nemluvili, moc se nám tam nechtělo. Když slyšíte pověst o mrtvém hajném pěkně doma u topení, je to přeci jen něco jiného, než když se máte na strašidelné místo vypravit za šera osobně.

Ale protože nejsme ani jeden z nás žádná bábovka, nedali jsme to vůbec, ani trochu najevo, jen jsme se hrozně courali. A taky jsme se šklebili Felixovi, který se den před tím při výrobě pergamenu strašlivě zapatlal lepidlem značky kanagom, které, jak je známo dost dobře hoří. A Felix, nejen, že se zapatlal, on měl i ten skvělý nápad vyzkoušet, jak moc kanagom hoří. Opatrně ho trochu nalil do umyvadla, připravený okamžitě pustit vodu z kohoutky, aby případný požár uhasil a škrtl sirkou. Kanagom v umyvadle vzplál. Vzplály i Felixovy ruce, které měl od lepidla. Felix si instinktivně sáhl popálenými prsty na boltce uší, to je taková známá věc, že když se spálíte, tak dotykem na ucho to přestane bolet, takže mu okamžitě vzplály i vlasy. No, abych to zkrátil, Felixovy chybělo dost vlasů, měl ožehnuté tváře a zafáčované pazoury. Což, jak každý musí uznat, je docela dobrý důvod k veselí, když se to nestane zrovna vám.

Asi tak v polovině cesty, zhruba u Kačích louží, nám řekl Felix, že jsme jenom obyčejná banda blbečků. co si dělají legraci ze zraněného a že už s námi nikdy nikam nepůjde. Na čež se otočil a zmizel nám v lese. To od něj bylo mimochodem dost statečné, vzhledem k těm pověstem o mrtvém myslivcovi. Chvilku jsme čekali, jestli se vrátí, ale stejně jsme věděli, že se nevrátí, protože Felixe dobře známe. Takže jsme se vydali dál. Felix někdy potřebuje tak den, nebo dva, než se uklidní. Je teda fakt, že jsme po něm možná už nemuseli házet ty kameny.

Když jsme došli k Liščím jámám, bylo už opravdu ponuré šero. Liščí jámy nejsou jámy jen tak pro nic za nic - je to docela velká oblast různě do sebe propletených roklí a nedá se tam skoro nikudy projít. Chvilku jsme tedy bloudil pořád dokolečka, dost se při tom prodírali přes trny a kopřivy, ale nakonec se nám podařilo najít docela hezké místo. Kdyby v těch roklích byla voda, bylo by tohle místo ostrov někde uprostřed. Štamby vytáhl lopatku a začal kopat, že tedy ten papír zakopeme. Zapomněl jsem říct, že to byl obyčejný papír, protože Felix samozřejmě pergamen nevyrobil. Taky tam nebylo nic krví, protože se nikdo z nás nakonec nechtěl říznout do dlaně, takže jsme to napsali jen obyčejnou propiskou. Co se týká obrázku hradu, tak ten tam taky nebyl, neboť se ukázalo, že nikdo z nás to neumí nakreslit tak, aby z toho nebyla včetně toho kopí pěkná sprosťárna. Fotku Štamby zapomněl doma. No, každopádně to byla i tak hezká přísaha, to zase ano. Napsali jsme tam, jak se jmenujeme, datum a že zůstaneme kamarády na věky věků, dokud nás smrt nerozdělí. Tu poslední větu tam napsal Lišák, protože to četl v jedné knížce a nám se to všem líbilo, že je to takové osudové.

Takže Štamby začal kopat, když tu se ozval nedaleko nás strašlivě kvílivý zvuk.

Podívali jsme se na sebe a všichni zbledli. Jsou chvíle, kdy jde mužnost stranou a je třeba zachránit holé životy. Zdrhali jsem lesem tak rychle, že jsme úplně zapomněli na to, že jsme chtěli něco zakopávat, místo toho jsme zakopávali sami - o kořeny i sami o sebe. Kvílivý zvuk se nás však držel a my jasně slyšeli, jak se za námi křovím prodírá ještě něco. Všem nám běžela hlavou stejná myšlenka - mrtvý hajný. Pak jsme ho i uviděli - ze šera se na nás vyřítila zbědovaná postava a cákala z ní krev. V takové chvíli se jako hrdina projevil Štamby, který sebral ze země klacek a jebnul mrtvému hajnému jednu po rypáku.

Samozřejmě to mrtvý hajný nebyl. Byl to Felix. Když ho trucování přešlo, vydal se za námi, že nás dožene a přísahu zakope společně s námi, ale jak už byl hodně pozadu, dohnal nás až v Liščích jámách. Tam se rozhodl nás vystrašit, a začal se plížit, jenže protože je to Felix, podařilo se mu zakopnout a zřítit se do jedné z roklí, kde si vyrazil dech, tři zuby a ukousl špičku jazyka. No a Štamby ho pak dorazil tím klackem, když nás Felix dohnal.

Natrhali jsme Štambyho košili, zavázali Felixovi nejhorší zranění a až domů jsme se střídali v tom, kdo ho ponese. Naštěstí to přežil bez vážných následků, probral se už druhý den a hned, jak mu otrnulo, to celé nafouknul a vytahoval se tím, jak nás všechny za cenu nejvyšších obětí přinutil utíkat jako nějaké zbabělé myši. A my raději mlčeli a šoupali nohama.