My kluci, co spolu kamarádíme, spolu trávíme docela dost hodně času. Obvykle se sejdeme u jednoho z nás doma, nebo na Krokodýláku, nebo prostě někde a odtud vyrážíme za dobrodružstvím. Ale jako každé správné společenství drsných mužů jsme potřebovali místo, které by bylo jenom naše, a nikdo by o něm nevěděl, jak řekl tenkrát Lišák, když jsme se konečně zastavili, protože starý Gabriel nás ztratil z dohledu.
"Nejlepší místo, kde se scházet, je bunkr", řekl nám Felix, který má staršího bratra Luďka a ten má zase spoustu dobrodružných knih, kde se to bunkry jen hemží.
"No jo," namítl Štamby, "ale jak se takovej bunkr staví?"
Felix mu řekl, že je pitomeček, protože každý přeci ví, jak se staví bunkr - chce to jen hromadu kulatiny, pilu, sekeru, hřebíky, lopatku a hlavně barvu, až se to bude natírat".
Když jsme se po tradiční rvačce dali zase trochu do kupy (protože nikdo nemá rád, když mu někdo jiný řekne, že je pitomeček), udělali jsme válečnou poradu, při které zvítězil Štambyho návrh, abychom postavili bunkr na stromě, protože tam nám do něj nepolezou medvědi, protože ti mají závratě. Lišák sice namítal, že v Torovce žádní medvědi nejsou, ale Štamby jenom zvedl obočí, a řekl: "Vidíš jak to funguje?"
Stavbu jsme začali hned to samé odpoledne, protože jsou věci, které se nedají odkládat. Bohužel se hned našlo několik věcí, které nám ji znemožnili dokončit. Hlavní samozřejmě byla ta, že se Felix s Lišákem poprali o to, kdo vyleze první na mohutný dub a upevní první prkno. Další byla baba Lukášová, která nás nějakým záhadným způsobem vypátrala a chtěla vrátit ta prkna, co jsme si půjčili od ní ze zahrady. No, a aby toho nebylo málo, šel kolem starý Gabriel a chtěl nás seřezat holí, protože nás nemá rád a zkuste se hádat s bláznem, že ano.
Další pokus jsme podnikli druhý den, ale namísto bunkru ve větvích stromu jsme zvolili rafinovanější variantu - indiánské tee-pee. Lišák nám totiž tvrdil, že takové pravé indiánské tee-pee je báječná věc, ve kterém se dá bydlet i v zimě a dělat v něm oheň a taky že do něj nelezou medvědi, protože kromě závratí se o nich ví, že trpí i klaustrofobií. Šli jsme tedy k čisté studánce, to je takové naše oblíbené místo, kde ze skalky kouká rezavá trubka a z té teče výborná voda a začali vytyčovat kruh, po jehož obvodu jsme chtěli postavit tyče. A zase se to zvrtlo, protože jednou nám kruh vyšel do studánky, jindy do stromu a potřetí dokonce do jednoho houbaře. Ať jsme tyče štelovali, jak jsme chtěli, stále to nešlo a když to konečně šlo, tak byla vždycky jedna tyč delší. Zkracovali jsme je statečně celé odpoledne, protože vždycky jsme zkrátili tu delší, ukázalo se, že se tou delší stala jiná tyč, do té doby normálně dlouhá. Kolem sedmé Štamby řekl, že teď už je to jakž-takž všechno nastejno, ale že si myslí, že by tee-pee mělo mít na výšku víc, než trapný metr a půl.
Třetí pokus jsme zaměřili na zemljamku, takovou, jako měl náš místní hrdinný partyzán Vasil Louda. Přinesli jsme si rýče a jali se kopat velkorysou jámu, ale zabralo nám to tolik času, že jsme to nestihli a museli přijít zase až druhý den po škole. Ale mezitím pršelo a tak z jámy, která se zmenšila na polovinu, byl jen pěkný rybníček. Lišák poznamenal, že jedinou šancí je, že by medvědi neuměli plavat.
Nakonec jsem se jako vždy sešli na Krokodýláku a vzpomínali jsme, jak jsme vloni chtěli do skále vykutat jeskyni a jak jsme zničili tři kramle a nevykutali jsme víc, než několik centimetrů hlubokou rýhu. Jsou totiž věci, o kterých se dobře povídá, a dobře se plánují, ale když dojde na realizaci, měl by si pravý muž přiznat, že jsou nad jeho síly.
Žádné komentáře:
Okomentovat