Jak jsme hráli bejsbol

My kluci, co spolu kamarádíme, zažíváme různé příhody, většinou se dobře bavíme, a to i když jsme občas někdo zraněný, nebo něco někde shoří. Jsou ale výjimečně chvíle, kdy prožijeme příběh smutný a není nám z něj dobře. Naučili jsme se ale, že i takové události k našim životům patří a bez nich bychom si pak neuměli užít události veselé. Jedna z těch smutných příhod byla i ta, jak jsme se setkali s Džuzepem vod bejsbolu.

Bejsbol je americká hra, kterou ale u nás nikdo nehraje, právě proto, že je americká, a soudružka učitelka Bittenglová nemá ráda nic, co není ze Sovětského svazu. Kromě Gojka Mytiče, což je Jugoslávský herec a hraje většinou indiány, toho má ráda hodně, protože kromě toho, že je to soudružka učitelka, je to taky myš a myši v tomhle nemají ani zbla rozumu. Naštěstí my kluci, co spolu kamarádíme, chodíme do pionýra, kde nás vede náš oblíbený Tonda Cubera a ten nám umožňuje různé věci, co se obvykle nesmí. Někdy nám v kině, kde pracuje jako promítač, pouští filmy pro dospělé, nebo nás jednou vzal na exkurzi do Plzně na záchytku, abychom poznali, jak je démon alkoholu škodlivý a nebo, a to je to hlavní, nám sehnal pravou bejsbolovou pálku, míčky a chytací rukavici, a naučil nás hrát bejsbol.

Je pravda, že ta pálka nebyla úplně pravá, protože ji vyrobil ve svém hlavním zaměstnání. Tonda je totiž úplně správně hornický záchranář a může chodit na šachtě Krimich do dílen a vyrábět tam věci. Taky míčky byly jenom velké krikeťáky, co vyřaďovali u nás ve škole a Tonda je rozpáral, naplnil pískem a zase zašil, to aby byly těžší. I tu rukavici ušila jeho žena Maruš, ale nám to vůbec nevadilo, protože Tonda je správnej a i když je dospělý člověk, umí s námi blbnout, jako kdyby dospělý nebyl ani trochu.

Bejsbol je hra nanejvýš zajímavá a dobrodružná, protože se při ní hodně běhá, dá se při ní krásně sportovně pohádat a navíc se při ní vší silou fláká do toho míčku, aby odletěl co nejdál. To je na tom asi to vůbec nejlepší. Takže jsme šli ve středu, to máme v pionýru schůzky, na hřiště Za Václavojc, ze špulek od drátu, co přines taky Tonda, jsme udělali mety a začali jsme hrát. Bylo zajímavé, že v bejsbolu jsme se uplatnili úplně všichni stejně, i když jsme čekali, že nejlíp to půjde Štambymu, protože má obrovskou sílu. Jenže mu nejlíp šly jenom ty odpaly. Vždycky dal strašlivou ránu a míček udělal velký oblouk a zmizel na druhé straně hřiště. Jenomže když došlo třeba na chytání, ukázalo se, že je v něm nejlepší Lišák. Dokázal vždycky odhadnout, kam míček poletí a už tam jenom v pohodě čekal, natáhl ruku a bylo. Mně šlo docela dobře běhání, takže jsme nakonec vyhráli, protože naši soupeři, tedy lidi od nás z oddílu se nejvíc hádali u pálky, kdo má odpalovat a vůbec se nesoustředili na hru. A abych nezapomněl, Felix nebyl ani dobrý odpalovač, ani chytač a dost lidí běhalo rychlejš, než on, ale nikdo nedokázal soupeře tak zdrtit vtipnými poznámkami, jako právě on.

Když už jsme měli odehraných tak sedm směn a zápas byl zhruba v půlce, přišoural se odkudsi divný týpek, posadil se na zábradlí a začal na nás koukat, jak hrajeme. Byl strašně fousatý, dokonce měl v těch fousek upletený copánek, na sobě měl montérky a pončo, chyběly mu vepředu tři zuby a kouřil doutník. Taky to byl docela prcek a vypadal tak na sto let. Nejdřív jsme po něm pokukovali, co že jako chce, ale pak jsme na něj zapomněli a hráli dál. Jenže on se pak přišoural tím svým krokem k Tondovi a zeptal se ho, jestli by si mohl zahrát s námi. Tondovi se moc nechtělo, ale my se za toho chlápka přimluvili, protože nám přišel zajímavý.

Řekl nám, že se jmenuje Josef, což hned Felix přejmenoval na Džuzep, aby měl taky svoji přezdívku, jako my. A taky nám řekl divnou věc - že se přišel Za Václavojc oběsit, ale když vidí, jak tu hrajeme, tak to udělá až zítra, protože takovou hru ještě neviděl a že by to chtěl ještě před tím oběšením vyzkoušet. My jsme se tomu zasmáli, že je to dobrej fór a vzali ho mezi sebe. A Džuzep hrál dobře! Běhal po hřišti tím svým divným kulhavým krokem, chytal míčky jako ďábel a když byl na pálce, byly to pecky skoro jako od Štambyho.

Bavili jsme se takhle až do tmy a pak jsme se rozešli domů. Džuzep nám poděkoval, že si s námi mohl zahrát a dal Tondovi takovou malou krabičku, že to je jako za to, ale ať to rozbalíme někde v klidu, kde nás nikdo neuvidí. A že ještě jednou děkuje a že už toho všeho bylo prostě dost. Asi ho ten bejsbolový zápas unavil, přeci jen to byl starší pán. A pak už jsme šli vážně domů, protože bylo dost pozdě.

Druhý den odpoledne jsme seděli na Krokodýláku a plánovali, co budeme dělat v sobotu, protože jestli se někde dobře plánuje, je to právě Krokodýlák, když se náhle rozhrnulo křoví a po cestičce z něj vyšel Tonda a tvářil se strašně vážně. To nás docela překvapilo, protože Tonda se většinou směje úplně všemu a je to děsně veselý člověk.

"Musím vám něco říct, ale slibte mi, že to zůstane jen mezi námi," řekl nám.

To jsme mu samozřejmě slíbili, protože nejvíc na světě máme rádi dobrodružství a hned potom tajemství.

"Jde o Džuzepa. Tohle je ta věc, co nám včera dal." vyndal Tonda z kapsy malou krabičku, takovou, jako se do ní schovávají prstýnky a náramky, vyloženou sametem. V téhle bylo nějaké vyznamenání a nápis R.A.F.

"Když nám včera Džuzep říkal, že už toho bylo dost, nemyslel tím bejsbol, "pokračoval Tonda a protože mluvil jiným hlasem, než jindy, bylo nám jasné, že tohle k smíchu nebude," byl to statečný člověk, za války lítal v Anglii a sestřelil spoustu německých letadel. Když se pak vrátil, tak ho tady poslali do vězení a do dolů. Teď jste ještě moc mladí na to, abyste tomu rozuměli, ale za pár let zjistíte, jak to všechno bylo. Já si tu medaili nechat nemůžu, protože jsem jeden z těch, co mu to udělali, ale vy ji schovejte a nikomu o ní neříkejte."

Samozřejmě jsme chtěli vědět, jak mohl Tonda Džuzepa poslat do vězení, ale Tonda nám řekl, že úplně stačí, že je s těmi lidmi jedna parta, vysmrkal se a odešel. Moc jsme tomu nerozuměli, protože jsme si neuměli představit Tondu, jak někomu dělá něco špatného, ale časem nám to skutečně všechno došlo. Ta medaile, Džuzep i Tonda, který s námi měl pak dál báječné pionýrské schůzky a jezdili jsme s ním na tábory, ale on už byl vážnější a moc se nesmál. Když pak přišel listopad a my na střední škole cinkali klíčema a zrušili nám Pionýra a založil se Skaut, Tonda už tam s námi nebyl. Dál promítal v kině, zachraňoval horníky, co na ně spadl zával, ale žádný oddíl už nevedl, protože byl komunista a bývalý pionýrský vedoucí. Jenom my kluci, co spolu kamarádíme, jsme za ním ještě pořád občas chodili na jeho zahrádku do Třešňovky a opékali si s ním buřty.

Protože jak jsme dospěli, tak jsme zjistili, že statečnost má různé podoby. Někdo neváhá odjet bojovat do války, když je to potřeba, někdo dokáže uznat, že se zmýlil. Jedno nám totiž Tonda ten den, kdy za námi přišel na Krokodýlák neřekl, protože ani nemohl. Zjistili jsme to až večer, od rodičů. Džuzep vod bejsbolu se ten den, zhruba v době, kdy s námi Tonda na Krokodýláku mluvil, na hřišti Za Václavojc oběsil.